63 C 85/2021 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobci se domáhali rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit každému z žalobců 536 770 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobci dne 27. 10. 1992 uplatnili v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění („ zákon o půdě“), u pozemkového úřadu nárok na vydání podílu každého z žalobců ve výši id. 1/8 na následujících nemovitostech: -) budova [adresa], objekt k bydlení; na pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, -) pozemek parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1 040 m2, obec Praha, katastrální území Horní Počernice („ Nemovitosti“). Ohledně takto uplatněného nároku rozhodl Státní pozemkový úřad - Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu až rozhodnutím ze dne 12. 8. 2020, č.j.: PÚ [číslo], kterým byli žalobci na základě § 9 odst. 4 zákona o půdě označeni za oprávněné osoby dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě a vlastníky předmětných podílů na Nemovitostech („ Restituční řízení“). 2. Restituční řízení trvalo bezmála 28 let. Tato doba je vzhledem k okolnostem a průběhu řízení zcela nepřiměřená. Mezi jednotlivými podstatnými kroky v rámci řízení docházelo k neodůvodněným časovým prodlevám v řádu několika let. Žalobci byli nuceni opakovaně urgovat další postup. Poprvé tak učinili po sedmi letech, kdy navzdory několika telefonickým urgencím bylo rozhodnuto pouze o zlomku žalobci uplatněných nároků. Ke druhé urgenci došlo po dalších více než 10 letech od podání první urgence, tj. po více než 17 letech od uplatnění restitučních nároků. Na to pozemkový úřad zaslal žalobcům situační zprávu ze dne 8. 10. 2010. V ní sám pozemkový úřad konstatoval, že jeho postup není„ ideální“. Vysvětlovat to tím, že došlo ke změně již jednou zjištěných údajů a ty je nutno doplňovat, resp. zjišťovat opakovaně znovu. Zcela přitom opomenul, že potřeba nového zjišťování aktuálního stavu vyvstala pouze v důsledku jeho laxního přístupu v Restitučním řízení. Třetí urgenci žalobci učinili po dalších třech letech, během kterých nebylo rozhodnuto o žádném z uplatňovaných nároků žalobců. Až na základě třetí urgence, tj. po více než 20 letech, pozemkový úřad učinil žádosti na příslušné archivy za účelem zajištění podkladů pro rozhodnutí o dalších nárocích žalobců. Po obdržení odpovědí, které byly v souhrnu negativní a nic nového v daném Restitučním řízení nepřinesly, se dne 10. 12. 2013 uskutečnilo jednání. Jeho předmětem byla nečinnost státního pozemkového úřadu v Restitučním řízení. Čtvrtou urgenci učinili žalobci dne 5. 5. 2014 poté, co se v Restitučním řízení dále nic zásadního nedělo. 3. Po dalších více než 6 letech byl dne 15. 7. 2020 soudním znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] vypracován znalecký posudek [číslo] 2020. Jeho účelem bylo posouzení změn stavebně-technického charakteru, ke kterým na Nemovitostech došlo mezi lety 1950 a 1991. Tento znalecký posudek byl nakonec směrodatný pro konečné rozhodnutí o nároku žalobců ohledně vydání či nevydání jejich podílů na Nemovitostech. Až dne 12. 8. 2020 bylo rozhodnuto o samotném nároku žalobců na vydání jejich podílů na Nemovitostech. 4. Restituční nároky žalobců byly projednávány pouze v rámci jediné instance. Věc nebyla nijak složitá ani po meritorní stránce. Argument žalované o složitosti věci je zcela bezpředmětný. Evropský soud pro lidská práva („ ESLP“) neshledal jako složitou věc ani restituční případ [příjmení] proti České republice. V daném případě šlo o řízení týkající se téměř 500 nemovitostí ve 12 různých katastrech a zahrnující určitý počet účastníků, včetně nejednoznačnosti a nejasnosti dobových podkladů atd. Postup pozemkového úřadu vykazuje znaky bezdůvodné nečinnosti, svévole a neschopnosti vedoucí ke zbytečným prodlevám v řízení. Mezi jednotlivými podstatnými kroky pozemkového úřadu jsou dány neodůvodněné časové prodlevy v řádu několika let. 5. I z tabulkového přehledu poskytnutého žalovanou vyplývají nedůvodné průtahy. Znalecký posudek nebyl zadán a vyhotoven po dobu deseti let. K zadání došlo v březnu 2020. Vyhotoven byl následně téhož roku v červenci. Znalci trvalo pouhých čtrnáct dnů, aby si opatřil potřebné podklady z archivů. Pokud žalovaná argumentuje rozhodovací činností pozemkového úřadu v roce 2005, je třeba upozornit, že těmito rozhodnutími pozemkový úřad v rámci autoremedury toliko napravoval svá předchozí pochybení. Až do roku 2002 byla totiž jeho rozhodovací činnost prakticky nezákonná. V některých případech nebylo pochybení v rámci autoremedury včas napraveno a žalobcům tím vznikla již nevratná škoda. 6. Pokud se jedná o rozhodnutí pozemkového úřadu z roku 2015, v daném případě již předchozí pochybení nebylo možné napravit. Pozemkový úřad byl už totiž vázán svým rozhodnutím, kterým dříve vydal předmětné nemovitosti jiným osobám. Ty nicméně nebylo možné považovat za oprávněné osoby. V tomto směru lze odkázat na nález Ústavního soudu ČR ve věci sp. zn. [ústavní nález], kdy Ústavní soud konstatoval pochybení na straně pozemkového úřadu. Přesto nemohlo být již rozhodnutí z roku 2015 zrušeno, ani změněno, a to právě s ohledem na to, že zde bylo předchozí chybné rozhodnutí, kterým byl pozemkový úřad vázán. 7. S ohledem na výše uvedené žalobci uplatnili dne 23. 1. 2020 nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou Restitučního řízení. Vzhledem k neúměrné délce řízení a nejistotě, ve které tím byli žalobci po celou dobu trvání Restitučního řízení udržováni, by výše přiměřeného zadostiučinění měla být na horní hranici rozmezí uvedeného ve Stanovisku NS ČR, tedy ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení, resp. 1 667 Kč za jeden měsíc řízení (pro první 2 roky ve výši 10 000 Kč za jeden rok). Zadostiučinění za nemajetkovou újmu by tedy mělo činit 536 770 Kč pro každého z žalobců. 8. Ministerstvo zemědělství České republiky ve svém stanovisku ze dne 2. 2. 2021, [číslo jednací], k nároku žalobců uvedlo, že tyto jsou neoprávněné a odmítlo žalobcům kompenzaci přiznat. 9. Žalobci uplatnili restituční nároky na řadu nemovitostí včetně budov. Každý takovýto jednotlivý nárok na konkrétní nemovitost je třeba posuzovat zvlášť. Jedná se o samostatná řízení, a to bez ohledu na to, že byla vedena pod jednou spisovou značkou. Účelem restitučních zákonů je napravení majetkových křivd minulosti. Není proto namístě, aby zde byl dán prostor pro vznik křivd dalších v podobě nepřiměřené délky restitučních řízení. Byl to sám stát, kdo restituční zákony vydal a sám si zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), v tehdy platném znění, stanovil lhůty pro vyřizování uplatněných nároků. Odpovědnost za vzniklé průtahy leží tedy zcela na státu. 10. Průtahy v Restitučním řízení měly i další nepříznivé následky pro žalobce. Zejména byly po desítky let v nejistotě, zda a kdy jim bude nakonec majetek vydán. V případě, že by jim majetek vydán nebyl, byli odkázáni na náhrady ve výši stanovené ke dni nabytí účinnosti zákona o půdě podle oceňovací vyhlášky. To platilo až do změny, kterou v tomto ohledu přinesl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č.j. 28 Cdo 3772/2018-161. Ten určil pro výpočet náhrad za nevydané nemovitosti 6ti násobek náhrady určené podle oceňovací vyhlášky. I to je ovšem pouze nepatrný zlomek aktuální tržní ceny. Další újma žalobců spočívá v tom, že po dobu průtahů v Restitučním řízení nemohli předmětné nemovitosti užívat a požívat. 11. Je zřejmé, že -) je dán právní základ nároků (učiněno nesporným na jednání), -) délka řízení je extrémní (nelze tedy nároky žalobců snižovat, naopak by měl soud přistoupit k jejich zvýšení), -) nejednalo se o věc takové složitosti, která by tuto délku jakkoli, byť i částečně odůvodňovala, -) žalobci nijak k délce řízení nepřispěli (naopak nečinnost se snažili odstraňovat, věc urgovali), -) za pochybení v řízení žalovaná plně odpovídá, pochybení uznává, -) žalovaná nezpochybňuje význam předmětu řízení pro žalobce (viz protokol z jednání dne 14. 4. 2022) 12. Z uvedeného je zřejmé, že právní základ nároků obou žalobců je založen a nepřipadá v úvahu jakékoli jeho snížení. Naopak vzhledem k extrémní délce restitučního řízení a plné odpovědnosti státu za průtahy a prokázaná pochybení je namístě přistoupit k navýšení o 50 %. Nárok na náhradu nemajetkové újmy mají oba žalobci jednotlivě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, („ Stanovisko“)). 13. Žalovaná k žalobě uvedla: Lze konstatovat, že předmětné restituční řízení bylo i s přihlédnutím k jeho složitosti a dalším okolnostem nepřiměřeně dlouhé a žalovaná se žalobcům za jeho nepřiměřenou délku omluvila. Restituční nárok byl žalobci uplatněn dne 27. 10. 1992. Zahrnoval 48,50 ha převážně zemědělských pozemků v katastrálním území Horní Počernice, včetně zemědělské usedlosti sestávající z budov [adresa], [adresa] a [adresa]. Kromě žalobců uplatnili v roce 1996 restituční nárok na stejný majetek další tři žadatelé, a to na základě nálezu Ústavního soudu ČR č. 29/ 1996 Sb. a zákona č.