63 C 217/2022-58 — Obvodní soud pro Prahu 1

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 43 300 Kč s příslušenstvím. <i>Žalobní tvrzení</i> 2. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně utrpěla nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě o správní žalobě proti nezákonnému zásahu podané dne 30. 10. 2017. Řízení o ní bylo vedeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Žaloba byla podána v důsledku nezákonného provádění daňové kontroly zahájené protokolem [číslo jednací] ze dne 24. 5. 2017. Jednalo se o velmi komplikovaný případ, kdy bylo potřeba přesvědčit správní soud, že šetření, byť formálně nebylo daňovou kontrolou, svojí povahou materiálně daňovou kontrolou bylo. I přestože se jednalo o složitý případ, žalobkyně připravila žalobu Krajskému soudu v Ústí nad Labem„ na stříbrném podnose“ tak, aby mohl bez dalšího rozhodnout. 3. Smyslem takovéto žaloby je poskytnout co nejrychlejší ochranu v tom, aby soud přikázal správci daně okamžitě přestat s prováděním nezákonné daňové kontroly. Krajský soud vůbec nebyl schopen rozhodnout do doby ukončení nezákonné daňové kontroly, čímž fakticky popřel smysl žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Délku trvání tak v tomto případě nelze posuzovat s „ běžnými“ žalobami, které není nutné dle zákona projednávat přednostně. 4. Vzhledem k absenci české úpravy je možné se inspirovat rakouským § 34 odst. 1 VwGVG (rakouský soudní řád správní). Zde je správní soud povinen o stížnosti rozhodnout bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců. Z tohoto důvodu žalobkyně považuje za akceptovatelnou dobu pro rozhodnutí o žalobě proti nezákonnému zásahu 6 měsíců a za zbývající dobu požaduje náhradu za nemajetkovou újmu. 5. Řízení ve správním soudnictví bylo zahájeno dne 30. 10. 2017 podáním žaloby. Žalobě bylo vyhověno po dvou úspěšných kasačních stížnostech rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 3. 2022, č.j. [číslo jednací] (již třetí v téže věci). Dané rozhodnutí však již bylo de facto zbytečné, protože daňová kontrola již proběhla. Šest měsíců od podání žaloby spadá na pondělí 30. 4. 2018. Do data posledního rozhodnutí se jedná o 1 056 dní. Při paušální úhradě 15 000 za rok tak vznášený nárok za nemajetkovou újmu činí 43 300 Kč (= 15 000 Kč / 365 x 1 056 dní, zaokrouhleno na stokoruny dolů). 6. Krajský soud rozhodoval spor natřikrát, přičemž Nejvyšší správní soud musel jeho rozhodnutí dvakrát zrušit. V mnoha případech bylo evidentní, že krajský soud ani řádně nečetl správní spis (např. údajná nutnost doložit účetnictví, což bylo patrné ze spisu, že bylo vyřešeno již na ústním jednání na finančním úřadě apod.). Krajský soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu (např. ignoroval pokyn, že má zkoumat i skutečnosti po provedení místního šetření). Vzhledem ke skutečnosti, že pokyny Nejvyššího správního soudu nebyly příliš rozsáhlé, svědčí to o hrubém pochybení příslušného senátu. 7. Vznikaly pochybnosti, jestli senát má potřebné teoretické znalosti pro posouzení sporu. Senát si pletl například rozsah daňové kontroly, který byl omezen na výzkum a vývoj a hovořil o nutnosti doložit celé účetnictví, přestože to bylo mimo rámec daňové kontroly, až na to musel být upozorněn Nejvyšším správním soudem. Senát nechápal správně podstatu problému. Například se neustále zabýval zákonností prvotního místního šetření, ačkoliv ho žalovaný upozorňoval, že toto nikdy nenamítal a právě proto žaloval až následnou daňovou kontrolu. 8. První řízení před krajským soudem trvalo 2 roky. Vzhledem ke skutečnosti, že žaloby na ochranu před nezákonným zásahem se mají dle § 56 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění („s. ř. s.“), projednávat a rozhodovat přednostně, toto nelze považovat za přiměřenou dobu. Lze se důvodně domnívat, že krajský soud první rozsudek antedatoval. 9. Žalobkyně uplatnila u Ministerstva financí dne 2. 5. 2022 nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Část nároku týkající se nepřiměřené délky soudního řízení byla postoupena Ministerstvu spravedlnosti. Dne 2. 6. 2022 bylo žalobkyni doručeno stanovisko Ministerstva spravedlnosti č.j. [jednací číslo MSP]. V tomto stanovisku Ministerstvo spravedlnosti konstatovalo, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobkyni nebylo poskytnuto zadostiučinění v penězích. 10. Ohledně argumentů žalované stran předčasnosti žaloby lze uvést, že Ministerstvo financí svým přípisem z 19. 5. 2022 jasně deklarovalo svoji nepříslušnost a část nároku, která je předmětem této žaloby, postoupilo na Ministerstvo spravedlnosti. V postoupení je uveden názor ministerstva:„ Není zde jednota se soudním řízením, které se posuzuje samostatně v působnosti Ministerstva spravedlnosti Ministerstvo financí tak ve věci daňového řízení a soudního řízení (tj. soudního řízení správního netýkajícího se penále) uvádí, že tato řízení netvoří jeden celek (jde o dva samostatné nároky)“. Poté, co žalobkyně dne 2. 6. 2022 obdržela vyjádření Ministerstva spravedlnosti, podal následně dne 30. 6. 2022 v rozsahu tohoto nároku žalobu. Opravné prostředky tudíž byly vyčerpány. Tyto zmatky byly způsobeny oběma ministerstvy a nemohou jít k tíži žalobkyně. <i>Vyjádření žalované</i> 11. Žalovaná k uplatněnému nároku uvedla, že tento neuznává, a to ani částečně nebo co do základu. 12. Žalovaná dále zrekapitulovala průběh řízení před orgány finanční správy a soudy. K tomu uvedla, že právní předpisy, v tomto případě zejména s. ř. s., nestanovují ve věci žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žádnou lhůtu, ve které má soud o věci rozhodnout. V kontextu dané věci nelze celkovou dobu trvání předmětného soudního řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem a u Nejvyššího správního soudu považovat za excesivní, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že soudy v této věci rozhodovaly opakovaně. Namítané soudní řízení trvalo celkem 1 056 dní. Ve věci rozhodoval třikrát Krajský soud v Ústí nad Labem a dvakrát Nejvyšší správní soud. První rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem byl vyhlášen přibližně po dvou letech od podání žaloby. Další rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem byla vydána v přiměřených lhůtách. 13. Po obsahové stránce se uplatněný nárok ze dne 2. 5. 2022 s podanou žalobou ne zcela shoduje. Žalobkyně v žalobě uplatňuje pouze jednu ze tří položek, kterých se domáhala v rámci předběžného projednání nároku. Navíc ani u společné položky, tj. náhrady nemateriální újmy z titulu průtahů řízení, nejsou totožné požadované částky (5 × 15 000 Kč – nárok ze dne 2. 5. 2022, resp. 43 300 Kč s úrokem z prodlení – žaloba). Je tak zcela zřejmé, že žaloba ze dne 29. 6. 2022 není přípustná, protože není splněna podmínka předběžného projednání žádosti dle § 14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů („ z. o. š.“). <i>Skutkový stav</i> 14. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 A 249/2017 soud zjistil: U žalobkyně probíhala v období od 24. 5. 2017 do 1. 10. 2019 daňová kontrola na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2013 a 2014 (protokol č. j. 1504859/17/2501-60562-506624). Při zahájení daňové kontroly podala žalobkyně stížnost dle § 261 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů („d. ř.“), s tím, že považuje zahájení daňové kontroly za nezákonný zásah. (viz zejména č. l. 8 až 15 spisu) Správce daně vyhodnotil stížnost jako nedůvodnou (vyrozumění Finančního úřadu pro Ústecký kraj o výsledku šetření stížnosti ze dne 27. 6. 2017, [číslo jednací], resp. OFŘ vyrozumění o prošetření způsobu vyřízení stížnosti ze dne 5. 9. 2017, [číslo jednací]). (viz zejména č. l. 13 až 23 spisu) Proti tomu žalobkyně brojila žalobou proti nezákonnému zásahu podanou dne 30. 10. 2017. Řízení o ní bylo vedeno Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně namítala, že u ní správce daně zahájil daňovou kontrolu, přestože již dne 12. 1. 2016 provedl v jejím sídle místní šetření, které ve skutečnosti nebylo místním šetřením dle § 80 d. ř. Smyslem místního šetření není sebrání všech podkladů a správce daně požadoval informace v rozsahu a způsobem odpovídajícím daňové kontrole, přičemž prováděl hodnocení získaných podkladů. Správce daně byl povinen zahájit daňovou kontrolu a nemohl tento institut obcházet fingovaným místním šetřením. (viz zejména žaloba na č. l. 2 až 4 spisu) Krajský soud v Ústí nad Labem nejprve rozsudkem ze dne 30. 9. 2019, č. j. [číslo jednací], žalobu jako nedůvodnou zamítl. (viz zejména č. l. 81 až 87 spisu) Na základě žalobkyní podané kasační stížnosti (viz č. l. 92 a 93) rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uvedený p