12 C 52/2013-205 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou ze dne 28. 2. 2013 domáhal na žalované poskytnutí zadostiučinění ve výši 625 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávním úředním postupem spočívajícím v porušení práva žalobce na spravedlivý proces, když ve věci žalobce nebyla předložena předběžná otázka Soudnímu dvoru Evropské unie, resp. dříve ESD, (dále jen„ SDEU“), což je dle žalobce v rozporu s právem EU. Žalobce uvedl, že 19. 8. 2011 podal žalobu ke zdejšímu soudu na ochranu před nepřímou diskriminací v souladu se zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Žalobce souběžně podal návrh dle § 138 odst. 1 o.s.ř. a požadoval osvobození od soudních poplatků, a to s odkazem na čl. 7 směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ (dále jen„ směrnice 2000/43/ES“) a čl. 9 směrnice Rady 2000/78/ES, ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (dále jen„ směrnice 2000/78/ES“). Ve věci bylo rozhodnuto usnesením č.j. 22 C 220/2011, kterým soud„ odmítl žalobci přístup k soudu“, přičemž toto usnesení bylo vydané„ úředníkem závislým na žalované vládě“, kdy vůbec nebyla řešena otázka závazku ze zmíněných směrnic Rady. V odvolání proti tomuto usnesení podané žalobcem dne 31. 12. 2011, doplněném dne 10. 1. 2012, žalobce požadoval položení předběžné otázky k SDEU, a to s ohledem na chybnou transpozici ustanovení zmíněných směrnic do vnitrostátního právního řádu. Městský soud v Praze odvolání nevyhověl, a to usnesením ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36, přičemž návrh žalobce na položení předběžné otázky považoval ne nedůvodný. Žalobce proti uvedenému postupu podal ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který v usnesení ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2493/12, mj. uzavřel, že je věcí členských států vytvářet úpravu procesních pravidel. To je dle žalobce dezinterpretace práva EU. 2. Nesprávný úřední postup žalobce spatřoval v postupu Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť o návrhu na osvobození od soudních poplatků nechal rozhodovat„ nesoudní osobu úředníka závislého na žalované vládě a placeného touto procesní stranou“. Tento„ úředník“ navíc ignoroval zásadu rovnocennosti a přímý účinek směrnic, resp. jejích přednostní aplikaci před národním právem. Městský soud v Praze pak byl dle žalobce povinen postupovat dle čl. 267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen„ SFEU“) a předložit předběžnou otázku k SDEU, neboť jeho rozhodnutí nebylo možné napadnout opravným prostředkem. Nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze tak spočívá v nesplnění povinností dle čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (dále jen„ SEU“) a dle čl. 267 odst. 3 SFEU, když ignoroval návrh žalobce na položení předběžné otázky. Žalobce rovněž tvrdil nesprávný úřední postup Ústavního soudu ČR, který se dopustil dezinterpretace práva EU. Dle žalobce chybnou transpozicí směrnic došlo k narušení zásady rovnocennosti a zásady efektivity, neboť žaloby podléhající antidiskriminační legislativě nejsou postaveny naroveň žalobám v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen„ zákona“) a nejsou osvobozeny od soudních poplatků ze zákona. Žalobce požadoval jako kompenzaci 50 % nároku vzneseného v původním řízení sp. zn. 22 C 220/2011, o kterém vnitrostátní soudy odmítly rozhodovat. Dne 9. 8. 2012 uplatnil žalobce svůj nárok u žalované a dne 16. 1. 2013 obdržel stanovisko žalované ze dne 14. 1. 2013. Dále žalobce navrhl splnění povinností dle čl. 4 odst. 3 SEU a dle čl. 267 písm. b) SFEU, tedy aby zdejší soud položil předběžnou otázku SDEU. 3. Usnesením ze dne 18. 7. 2013 soud zamítl návrh žalobce na přerušení řízení dle § 109 odst. 1 písm. d) o.s.ř.. 4. Žalovaná v podání ze dne 6. 8. 2013 neuznala žalobou uplatněný nárok ani částečně a navrhla její zamítnutí. Učinila nesporným uplatnění nároku žalobce na odškodnění ve výši 625 000 Kč u žalované dne 13. 8. 2012 (dopisem ze dne 8. 8. 2012), a to v souvislosti s tvrzenou chybnou implementací směrnice 2000/43/ES a směrnice 2000/78/ES a rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č.j. 22 C 220/2011-24 a Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36. Žádosti žalobce nebylo vyhověno, a to ani částečně. Žalovaná ve vztahu k tvrzení chybné implementaci směrnice Rady 2000/43/ES (čl. 7 odst. 1) a směrnice Rady 2000/78/ES (čl. 9 odst. 1) uvedla, že je orgánem moci výkonné, přičemž obsah platných právních předpisů je výsledkem činnosti moci zákonodárné, proto za vytýkanou protiprávnost nemůže být jakkoliv odpovědna. K žalobcem napadenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011, č.j. 22 C 220/2011-24, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č.j. 15 Co 81/2012-36, a usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2493/2012, pak žalovaná uvedla, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 12. 2011 bylo rozhodnuto tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012 bylo napadené usnesení potvrzeno. Podaná ústavní stížnost ve věci byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2012 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Daná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost změněna ani zrušena, a tudíž je nelze považovat za nezákonná ve smyslu § 8 zákona. Nesouhlas žalobce s postupem soudu ve věci samé v konkrétním řízení (či s obsahem vydaného rozhodnutí ve věci samé) nemůže znamenat, že by v konkrétním případě došlo k pochybení ze strany státu a nemůže tak založit odpovědnost státu za škodu. Žalovaná má za sporné, že by v daném případě byla dána existence odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí) či že by došlo ke vzniku újmy na straně žalobce, a rovněž sporovala existenci příčinné souvislosti. Žalobci dle žalované žádná újma nevznikla, ani vzniknout nemohla. Žalovaná dále uvedla, že z úřední činnosti je jí známo, že žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody a že adresuje žalované množství různých podání. Z obsahu žalobcových požadavků je patrná jejich účelovost a šikanózní povaha. Žalovaná také uvedla, že za roky 2011 a 2012 eviduje 27 nových žalob na náhradu újmy podaných žalobcem proti žalované, 6 nových žalob ve správním soudnictví, 6 nově podaných dovolání a 1 nově podanou stížnost pro zmatečnost. 5. Usnesením ze dne 5. 6. 2014, č.j. 12 C 52/2013-70, vyzval soud žalobce, aby specifikoval jednotlivé částky požadovaného zadostiučinění za každý zvlášť tvrzený odpovědnostní titul. K výzvě soudu žalobce dne 19. 6. 2014 sdělil, že újma mu byla způsobena Městským soudem v Praze, který měl povinnost postupovat dle čl. 4 odst. 3 SEU a čl. 267 odst. 3 SFEU, avšak uvedenou povinnost nesplnil. Žalobce dále uvedl, že neexistují jednotlivé nároky, ale jediný nárok na kompenzaci za porušení práva na spravedlivý proces a práv zaručovaných právem EU ve výši 625 000 Kč. 6. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2014, č.j. 12 C 52/2013-74, byla žaloba odmítnuta, neboť nesplňovala náležitosti dle § 42 odst. 4 o.s.ř. a § 79 odst. 1 o.s.ř.. Ačkoliv byl žalobce soudem k odstranění vad vyzván, žalobní návrh stále vykazoval vytýkané vady, pročež nebylo možné pro tento nedostatek v řízení pokračovat. Podáním doručeným soudu dne 29. 8. 2014 podal žalobce proti výše uvedenému usnesení odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2015, č.j. 22 Co 95/2015-83, bylo napadené usnesení změněno tak, že se žaloba neodmítá s tím, že se žalobce domáhá zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou popsal v žalobě, tedy že příčinou nemajetkové újmy je skutečnost, že Městským soudem v Praze nebyla předložena předběžná otázka SDEU, za což žalobce požaduje zadostiučinění ve výši 625 000 Kč. 7. Při jednání konaném dne 10. 7. 2015 žalobce mj. uvedl, že odškodnění nepožaduje z titulu nezákonného rozhodnutí, ale z toho důvodu, že Městský soud v Praze nerespektoval právo EU, neboť bylo jeho povinností položit předběžnou otázku SDEU. 8. Rozsudkem ze dne 10. 7. 2015 byla žaloba zamítnuta z důvodu absence odpovědnostního titulu. Zmíněný rozsudek zdejšího soudu byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, č.j. 22 Co 452/2015-119. Na základě žalobcem podaného dovolání rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který svým rozsudkem ze dne 26. 7. 2019, č.j. 30 Cdo 3856/2017-181, zrušil zmíněné rozsudky a věc vrátil zpět zdejšímu soudu k dalšímu řízení. 9. Usnesením ze dne 12. 12. 2019, resp. 3. 2. 2020, soud vyzval žalobce a žalovanou, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednaní. Uvedené usnesení bylo žalobci doručeno do datové schránky dne 8. 2. 2020. Žádný z účastníků na výzvu soudu nereagoval. Podle § 115 o.s.ř. není třeba k projednání věci