14 C 108/2020-130 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady škody majetkové z titulu nezákonného rozhodnutí vydaného v soudním řízení. Uvedl k tomu, že škoda mu vznikla rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010, č. j. 12 Cmo 6/2010-100, kterým soud vyslovil neexistenci vlastnického práva žalobce k majetku, který předtím žalobce řádně zakoupil, a potvrdil jeho soupis do majetkové podstaty úpadce. Tento majetek byl posléze insolvenčním správcem Ing. [jméno] [příjmení] zpeněžen za cenu výrazně nižší než cena, za kterou žalobce majetek nabyl. Po úspěšném dovolání, kterým byl výše uvedený rozsudek zrušen, rozhodl Vrchní soud znovu tak, že žalobce byl vlastníkem věcí a ty byly do majetkové podstaty sepsány neoprávněně. Žalobci tak byl vydán výtěžek zpeněžení, ten je ale výrazně nižší než nabývací cena zpeněžených věcí, čímž žalobci vznikla škoda. Žalobce se pokoušel domoci náhrady škody po insolvenčním správci Ing. [jméno] [příjmení]. Pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2019 č. j. 13 Co 90/2019 se Městský soud vyslovil v tom smyslu, že neshledává odpovědnost insolvenčního správce, jelikož odpovědnost přechází na stát. Zároveň se však nelze domáhat náhrady škody z titulu nezákonného rozhodnutí vzhledem k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2011, č. j. [insolvenční spisová značka], kterým insolvenční soud prodej majetku schválil. Jedinou procesní možností domoci se svých práv je tak tato žaloba. Se závěrem ohledně neodpovědnosti insolvenčního správce žalobce nesouhlasí, proti výše uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání k Nejvyššímu soudu [právnická osoba], [IČO] (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli dne 6. prosince 2007 kupní smlouvu (dále jen kupní smlouva), kterou [právnická osoba] prodala nejrůznější věci (korby, regály, formovací rámy atp.) žalobci za kupní cenu 2 190 956,50 Kč. Kupní cena byla uhrazena formou zápočtu vzájemných pohledávek ze dne 15. ledna 2008 v plné výši. Ještě předtím nařídil Okresní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 17. srpna 2007 č. j. 47 Nc 5890/2007-25 exekuci na majetek společnosti [právnická osoba] Exekučním příkazem ze dne 6. září 2007 rozhodl soudní exekutor o provedení nařízené exekuce prodejem podniku dlužníka a ustanovil správce podniku. K odvolání společnosti [právnická osoba] bylo usnesení o nařízení exekuce následně rozhodnutím KS v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 40 Co 1403/2007-143, změněno a návrh oprávněného na nařízení exekuce vůči ní zamítnut. Insolvenční soud poté usnesením ze dne 2. července 2008, č. j. [insolvenční spisová značka], prohlásil konkurs na majetek společnosti [právnická osoba] Insolvenční správce Ing. [jméno] [příjmení] (dále„ Insolvenční správce") sepsal sporné věci do majetkové podstaty [právnická osoba] (viz oznámení žalobci ze dne 24. září 2008), jelikož zjevně vycházel z předpokladu, že výše uvedená kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákazem nenakládat s majetkem postiženým exekucí, který byl dlužníkovi uložený v usnesení o nařízení exekuce a v následně vydaném exekučním příkazu. Žalobce následně podal žalobu na vyloučení svých movitých věcí, nabytých řádně výše uvedenou kupní smlouvou, z konkursní podstaty. Prvostupňový i druhostupňový soud žalobu zamítly a rozhodly, že kupní smlouva byla neplatná, že žalobce nebyl vlastníkem předmětných věcí a že tedy byly do konkursní podstaty sepsány oprávněně. Nejvyšší soud však k dovolání žalobce svým rozsudkem ze dne 30. října 2013 sp. zn. 29 Cdo 249/2011 druhostupňový rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. října 2010 č. j. 12 Cmo 6/2010-100 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podstatou tohoto sporu bylo, zda žalobce vůbec mohl nabýt vlastnické právo k věcem prodávajícího, na kterého byla nařízena exekuce spojená s generálním inhibitoriem, která však byla soudem zamítnuta a generální inhibitorium tudíž platně nevzniklo. Jelikož dal Nejvyšší soud žalobci za pravdu a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci zrušil, Vrchní soud rozsudkem ze dne 4. prosince 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-145, ve znění usnesení ze dne 11. prosince 2014 č. j. 12 Cmo 6/2010-151, vyloučil předmětné věci ze soupisu majetkové podstaty [právnická osoba] Z výše uvedeného plyne, že žalobce byl po celou dobu konkurzního řízení vlastníkem předmětných věcí (až do jejich neoprávněného prodeje). Ještě před rozhodnutím o dovolání však Insolvenční správce přistoupil k tomu, že dne 10. června 2011 uzavřel coby insolvenční správce kupní smlouvu na předmětný majetek se společností [právnická osoba] Kupní cena v rámci tohoto prodeje byla stanovena na 315 265,94 Kč. Tato cena byla téměř sedmkrát nižší než cena, za kterou tyto věci nabyl žalobce, a také než cena odhadní. Prodej mimo dražbu za tuto cenu Insolvenčnímu správci schválil Krajský soud v Ostravě (dále„ Insolvenčnísoud“) jakožto příslušný insolvenční soud svým usnesením ze dne 18. května 2011 č.j. [insolvenční spisová značka]. Ač šlo o funkční věci, byly prodány za cenu šrotu. Žalobce nemohl tomuto prodeji nijak bránit, jelikož pro podání žaloby na neplatnost této smlouvy podle ustanovení § 289 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, nebyl vůbec legitimován. Tento závěr dovodil žalobce z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 26/2013, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že:„ (osoba), kter (á) není účastníkem insolvenčního řízení a zároveň není ani účastníkem právního vztahu založeného kupní smlouvou ze dne 7. února 2011 není legitimován k podání žaloby dle § 289 odst. 3 insolvenčního zákona Jinými slovy, žalobce za předmětné věci uhradil 2 190 956,50 Kč, ale nesprávným prvním zamítavým pravomocným rozhodnutím o vylučovací žalobě, následovaným prodejem věcí za nízkou cenu, avšak posvěcenou Insolvenčním soudem, byl připraven jednak o předmětné věci samotné, a jednak z původní nabývací ceny obdržel jen 315 265,94 Kč, čímž mu vznikla škoda ve výši 1 875 690,56 Kč. Takový způsob vzniku škody ostatně přímo předvídá insolvenční zákon, který v ustanovení § 225 odst. 6 stanoví, že:„ byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno," čímž stanovuje, že vztahy mezi vlastníkem věci a insolvenčním správcem nejsou vypořádány bez dalšího toliko vydáním výtěžku zpeněžení. Škodou na straně žalobce je tedy rozdíl mezi cenou, kterou žalobce v roce 2008 uhradil za koupi daných předmětů, a tím, co dostal z konkursu jako výtěžek z prodeje. Tato škoda činí: 1 875 690,56 Kč s příslušenstvím, které tvoří: * zákonný úrok z prodlení podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. z částky 2 190 956,50 Kč za období od 16. 1. 2008 do 16. 3. 2017 (okamžik, kdy byl žalobci vyplacen výtěžek zpeněžení), * zákonný úrok z prodlení z částky 1 875 690,56 Kč ve výši odpovídající procentní výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné vždy pro první den kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů ode dne 17. 3. 2017 do zaplacení. Náhrady výše zmíněné škody se žalobce domáhal nejprve občanskoprávní žalobou proti Insolvenčnímu správci. Žalobce v žalobě Insolvenčnímu správci konkrétně vytýkal mimo jiné rezignaci na pokus zpeněžit předmětné věci za cenu alespoň vzdáleně odpovídající jejich sku-tečné ceně nebo ceně, za kterou je žalobce nabyl. Tato rezignace dosáhla podle žalobce takové intenzity, že musí být shledána nesouladná s povinnostmi řádného výkonu funkce insolvenční- ho správce. Soudy však shledaly, že žalovaný insolvenční správce není a nemůže být za škodu vůbec odpovědný, jelikož jeho jednání bylo v tomto případě podmíněno souhlasem Insolvenč- ního soudu, který byl dán. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvostupňový a Městský soud v Praze jako soud odvolací dospěly k závěru, že žalovaný správce sice jednal jako insolvenční správce, ale podle prvostupňového soudu byla„ účinnost prodeje dána souhlasem insolvenčního soudu a souhlasem věřitelského výboru, které byly uděleny. Samostatným jednáním žalovaného by nikdy účinky prodeje nenastaly.“ V návaznosti odvolací soud dodal, že:„ výsledná cena, kterou žalovaný prodejem utržil, byla dosažena jednak zákonem předvídaným postupem, jednak se souhlasem insolvenčního soudu, zahrnujícím výslovně i výši ceny; ta byla uvedena ve výroku usnesení insolvenčního soudu ze dne 18. 5. 2011“ Z výše uvedených úvah Městský soud v Praze nakonec došel v odůvodnění svého rozhodnutí k závěru, že„ posledně uvedené (tj. že cena byla uvedená v usnesení insolvenčního soudu, kterým insolvenční soud s budoucím prodejem předmětných věcí vyslovil souhlas) z žalobce podle odvolacího soudu případně„ snímá" odpovědnost za snad nepřiměřeně nízké nastavení kupní ceny, je-li až souhlas insolvenčního soudu tou dovršující skutečnosti, na jejímž podkladě smlouva nabývá účinnosti (viz § 289 odst. 1 věta třetíInsZ). I ve vztahu k těmto tvrzeným pochybením žalovaného je tak závěr soudu prvního stupně o absenci deliktu podle odvolacího so