14 C 239/2021-43 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali po žalovaném zaplacení shora uvedené částky představující škodu, která žalobcům vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003. Žalobci ve svých tvrzeních uvedli, že se v napadaném řízení domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že žalobci jsou vlastníky nemovitosti v kat. úz. [obec]. Žalobci spatřují nesprávný úřední postup soudů v tom, že v důsledku opakovaně se měnících názorů a právních závěrů soudu na možnost či nemožnost nabytí vlastnictví od nevlastníka na základě dobré víry se řízení protáhlo nejméně o 8 let, v důsledku čehož žalobci byli povinni hradit zbytečně náhradu nákladů řízení protistraně a odměnu svého právního zástupce. Žalobci mají za to, že pokud by nedošlo ke změně právního názoru na danou právní otázku, řízení by bylo skončilo již v roce 2011 a nikoli až v roce 2019 a žalobci by tak nemuseli hradit zbytečné náklady řízení vzniklé od rozhodnutí odvolacího soudu v roce 2011. Žalobci se se svým nárokem předběžně obrátili na žalovaného podáním ze dne 15. 9. 2020. 2. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobci předběžně uplatnili nárok na náhradu škody ve výši 263 212,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003 dne 16. 9. 2020. Žalovaný po projednání uvedené žádosti dospěl k závěru, že ve věci nejsou naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, když absentují dva prvky, a to vznik škody a příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Žalovaný poukázal na to, že náklady řízení, jichž se žalobci jako škody domáhají, zjevně nebyly náklady na nápravu nesprávného úředního postupu ani nezákonného rozhodnutí, jak předpokládá § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., vzhledem k tomu, že žalobci byli nakonec ve věci procesně neúspěšní. Žalovaná tak navrhla, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta v plném rozsahu. 3. Ve věci soud rozhodl bez nařízení jednání, když s tímto postupem účastníci souhlasili za situace, kdy byli vyzvání, zda s tímto postupem souhlasí a s ohledem na to, že na výzvu nereagovali, soud vycházel z předpokladu konkludentního souhlasu s tímto postupem. 4. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že se žalobci předběžně obrátili na žalovaného dne 16. 9. 2020 se svým nárokem na náhradu škody ve výši 263 212,50 Kč, která jim měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 5 C 220/2003. 2. Soud provedl dokazování spisem Okresního soudu v Mladé Boleslavi vedeným pod sp. zn. 5 C 220/2003. Z tohoto spisu se podává, že žalobou ze dne 27. 6. 2003 se zdejší žalobci domáhali po tamních žalovaných určení vlastnictví nemovitostí z důvodu. Žalobci vyvozovali absolutní neplatnost kupní smlouvy, kterou měla být předmětná nemovitost převedena z žalobců na pana [jméno], pročež následně nemohlo dojít k převodu nemovitosti z pana [jméno] na žalované, neboť pan [jméno] nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Dne 3. 11. 2004 ve věci proběhlo jednání, na kterém žalobci navrhli přerušit řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 5 C 212/2003 proti žalovanému panu [jméno]. Usnesením ze dne 13. 12. 2004 pak bylo řízení přerušeno. Usnesením ze dne 4. 6. 2008 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení. Ve věci byl dne 20. 10. 2008 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta s odůvodněním, že kupní smlouva ohledně předmětné nemovitosti uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] není neplatná a vyhovění žalobě by bylo v rozporu s dobrými mravy. Uvedený rozsudek napadli žalobci odvoláním, přičemž odvolací soud předmětný rozsudek usnesením ze dne 28. 5. 2008 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že je třeba provést dokazování ohledně tvrzení žalobců o nedostatku jejich vůle při uzavírání kupní smlouvy s panem [jméno] ohledně sporných nemovitostí, z jejíž neplatnosti pak žalobci odvozují závěr, že nedošlo k převodu vlastnických práv žalobců na pana [jméno], a tedy nemohlo dojít ani k následnému převodu práv na žalované. Soud prvního stupně pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 tak, že žalobu zamítl, neboť ve věci nebylo prokázáno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] byla neplatná. K odvolání žalobců byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2011 Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobci a panem [jméno] je absolutně neplatným právním úkonem, avšak dospěl k závěru, že žalovaní nabyli nemovitost v dobré víře od nevlastníka, pročež nelze žalobě vyhovět. K dovolání žalobců bylo rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 8. 12. 2011 zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v závěrech o tom, že při absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem se uplatní princip nabytí vlastnického práva v dobré víře a že vlastnické právo lze nabýt od nevlastníka. Krajský soud v Praze ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 2013, a to tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 6. 2010 v tom směru, že žalobě vyhověl s odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu s odůvodněním, že na základě absolutně neplatné první kupní smlouvy mezi žalobci a panem [jméno] žalobci neztratili své vlastnické právo k nemovitosti, pročež žalovaní uzavřeli kupní smlouvu k předmětným nemovitostem s nevlastníkem a nemohli se tak stát vlastníky nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 28. 3. 2013 napadli žalovaní dovoláním, přičemž jejich dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013 odmítnuto, neboť nebylo přípustné, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu respektuje závazný právní názor Nejvyššího soudu, který byl vysloven v předchozím rozsudku NS ze dne 27. 11. 2012. Žalovaní následně ve věci podali ústavní stížnost, o které bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016 tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2013 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 byla porušena práva stěžovatelů na ochranu majetku a na spravedlivý proces garantovaná v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a předmětná rozhodnutí byla zrušena. Ústavní soud ve svém nálezu uvedl, že ve své nálezové konstantní judikatuře zastává názor, že je třeba při posouzení nabytí vlastnictví k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, od nevlastníka, důsledně zvažovat a hodnotit existenci dobré víry nového nabyvatele. Následně ve věci rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2017 (k odvolání žalobců proti rozsudku OS v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2010) tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť s ohledem na judikaturu Ústavního soudu dospěl k závěru, že žalovaní byli nabyvateli vlastnického práva v dobré víře, neboť nelze dovodit, že by postupovali maximálně obezřetně, aby zjistili pravý stav věci. K dovolání žalovaných byl předmětný rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 6. 2017 zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, neboť napadené rozhodnutí nebylo věcně správné. Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 18. 7. 2019 potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 6. 2010, neboť dospěl k závěru, že je třeba poskytnout ochranu nabytých práv žalovaným jako dobrověrných nabyvatelů. Usnesením ze dne 26. 2. 2020 pak Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019. 3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Mladé Boleslavi domáhali určení svého vlastnického práva k nemovitosti vůči žalovaným, kteří dle tvrzení žalobců nemohli nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Svá tvrzení odůvodňovali tím, že kupní smlouva, kterou převedli předmětnou nemovitost na pana [jméno], je absolutně neplatná, pročež na pana [jméno] nepřešlo vlastnické právo k předmětné nemovitosti a tento dále nemohl převést vlastnické právo k nemovitosti na žalované, neboť nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Ve věci samé bylo dvakrát rozhodováno soudem prvního stupně, pětkrát soudem odvolacím, třikrát dovolacím soudem a jednou Ústavním soudem, přičemž rozhodnutí ve věci záleželo na posouzení otázky, zda lze nabýt vlastnické právo v dobré víře od nevlastníka. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 6. 2010 (po zrušení rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 10. 2008 odvolacím soudem 28. 5. 2008) s tím, že nebyla prokázána neplatnost kupní smlouvy uzavřené mezi žalobci a panem [příjmení] Krajský soud následně v rozsudku ze dne 8. 12. 2011 vyslovil názor, že ž