17 C 110/2020-95 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 3. 8. 2020 ve znění jejího doplnění ze dne 3. 8. 2020 domáhali přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 216/2015 (dále také jen„ předmětné řízení“ či„ posuzované řízení“). Dne 23. 1. 2015 podali žalobci k žalované žádost o poskytnutí zadostiučinění v souvislosti s příkazem k domovní prohlídce vydaným Okresním soudem v Kolíně dne 12. 2. 2014 pod č.j. [číslo jednací]. Po zamítavém stanovisku žalované podali žalobci dne 31. 7. 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Až téměř po roce, dne 8. 7. 2016, bylo žalobcům doručeno předvolání ze dne 23. 6. 2016, kterým bylo nařízeno jednání na 18. 10. 2016. Rozsudkem ze dne 23. 1. 2017, č.j. 42 C 216/2015-96, uložil Obvodní soud pro Prahu 2 žalované uhradit žalobci a) částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od 27. 7. 2015 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve zbývající částce 960 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobce a) zamítnuta, stejně jako žaloba žalobce b) a žalobkyně c), kdy se každý z nich domáhal úhrady částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto rozsudku podali žalobci i žalovaná odvolání. K jeho projednání bylo nařízeno jednání na den 14. 7. 2017, při němž Městský soud v Praze rozsudkem pod č.j. 72 Co 145/2017-127 rozhodl tak, že rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že se žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak se v tomto výroku potvrzuje, v zamítavých výrocích byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Tento rozsudek byl doplněn usnesením ze dne 14. 7. 2017, č.j. 72 Co 145/2017-133, a to o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení. Následně podali žalobci dovolání, dne 26. 10. 2017 byli vyzváni k úhradě soudního poplatku, načež požádali o osvobození od soudních poplatků, to jim však usnesením ze dne 17. 4. 2018 přiznáno nebylo. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, bylo dovolání žalobce a) částečně zamítnuto a částečně odmítnuto, dovolání žalobců b) a c) byla odmítnuta. Řízení trvalo přes 5 let a 1 měsíc, což nelze považovat za dobu přiměřenou. Nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení tak byla žalobcům způsobena nemajetková újma. Žalobci tedy požadovali přiměřené zadostiučinění ve výši 93 930 Kč pro každého z nich, tedy částku 20 000 Kč za první dva roky trvání řízení a dále za zbývajících 37 měsíců částku 1 667 Kč měsíčně navýšenou o 15 % z důvodu jednoduchosti řízení a z důvodu, že žalobci k průtahům v řízení nepřispěli. Svůj nárok uplatnili žalobci u žalované dne 23. 4. 2020. 2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že u ní žalobci skutečně uplatnili nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení ve výši 93 930 Kč pro každého z nich, a to dne 23. 4. 2020. Žalovaná v rámci mimosoudního projednání jejich nároku této žádosti nevyhověla. Žalovaná stručně shrnula průběh posuzovaného řízení, zároveň uvedla, že řízení u žalované bylo zahájeno doručením žádosti žalobců dne 26. 1. 2015 a ukončeno bylo vydáním stanoviska žalované dne 23. 7. 2015. V daném případě nedošlo dle žalované k nesprávnému úřednímu postupu, neboť celková délka řízení nebyla nepřiměřená. Posuzované řízení trvalo 5 let a necelé dva měsíce (od 26. 1. 2015, kdy byla doručena žádost žalované, do 5. 3. 2020, kdy byl žalované v posuzovaném řízení doručen rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 1. 2020, č.j. 30 Cdo 303/2019-173). Řízení bylo vedeno nejprve před příslušným úřadem, následně ve věci rozhodoval jednou soud I. stupně, jednou soud odvolací a jednou Nejvyšší soud. Věc tedy byla do jisté míry zatížena procesně. Dále žalobci žádali o osvobození od soudních poplatků za podané dovolání, soud tedy zkoumal jejich majetkové poměry. Věc byla do jisté míry skutkově složitá, neboť se ve věci konala tři ústní jednání, soud prováděl listinné dokazování (zejména trestním spisem Okresního soudu v Kolíně), žalobci v průběhu řízení doplnili na výzvu soudu svá tvrzení o označení případů, v nichž došlo k odškodnění nemajetkové újmy, byl vyslýchán svědek a účastníci. Žalobci vystupovali v řízení společně. Význam řízení pro žalobce byl standardní. V posuzovaném řízení nedocházelo k nečinnosti na straně soudu, jednotlivé úkony byly činěny v přiměřených lhůtách bez zbytečných průtahů. Rovněž žádost žalobců v rámci mimosoudního projednání věci byla vyřízena v zákonné šestiměsíční lhůtě. Celková délka řízení tedy byla přiměřená. 3. Na to reagovali žalobci s tím, že posuzované řízení nebylo složité. V podstatě v každém civilním řízení dochází k výslechům svědků a provádění listinných důkazů, lze je tak považovat za každodenní rutinní činnost těchto orgánů. I takové řízení, které v sobě nemá ani jeden průtah, může být v konečném důsledku nepřiměřeně dlouhé. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva lze nalézt řadu rozhodnutí, kdy soud konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách i u podstatně kratšího řízení, např. v rozsudku ve věci Barfuss versus Česká republika (rozsudek ESLP, 31. 7. 2000, č. 35848/97), kdy řízení trvalo tři roky, deset měsíců a sedm dní, přičemž ESLP došel k závěru, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení. Doplňkové kritérium sdílené újmy není pravidlem, natož právním institutem, a při jeho aplikaci i výkladu musí být respektovány ústavní záruky odškodnění jednotlivce. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: 5. Dne 31. 7. 2015 byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena žaloba [celé jméno žalobce], [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobkyně] (rovněž žalobci ve věci 17 C 110/2020), jíž se domáhali přiměřeného zadostiučinění po žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti za nezákonnou domovní prohlídku provedenou na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Kolíně dne 12. 2. 2014 pod č.j. [číslo jednací]. K žalobě bylo přiloženo stanovisko žalované ze dne 23. 7. 2015, v němž je mimo jiné uvedeno, že žádost žalobců byla žalované doručena dne 26. 1. 2015. Usnesením ze dne 27. 10. 2015 byla žalovaná vyzvána k vyjádření se k žalobě, což učinila dne 26. 1. 2016. Dne 29. 3. 2016 bylo vyjádření žalované zasláno zástupci žalobců, dne 7. 4. 2016 byl připojen spis [spisová značka]. Dne 14. 4. 2016 na vyjádření žalované reagovali žalobci. Na základě referátu soudu ze dne 23. 6. 2016 bylo nařízeno jednání na 18. 10. 2016. Při tomto jednání bylo provedeno dokazování listinami včetně připojeného spisu a žalobci byli vyzváni podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a důkazních návrhů. Jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na 13. 1. 2017. Dne 18. 11. 2016 doplnili žalobci svá tvrzení. Na základě referátu soudu ze dne 25. 11. 2016 bylo vyjádření žalobců zasláno žalované a byli předvoláni navržení svědci. Při jednání dne 13. 1. 2017 byl vyslechnut svědek a jeden z žalobců, na výslechu svědkyně, která se k jednání nedostavila, žalobci netrvali. Jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 23. 1. 2017, kdy byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 42 C 216/2015-96), jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobci a) [celé jméno žalobce] částku 40 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 960 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba žalobce a) zamítnuta (výrok II.) stejně jako žaloba žalobců b) a c) (výroky III. a IV.), kteří se domáhali úhrady částky 100 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich, dále bylo žalované uloženo uhradit žalobci a) náhradu nákladů řízení (výrok V.) a žalobcům b) a c) bylo uloženo nahradit společně a nerozdílně náklady řízení žalované (výrok VI.). Proti výroku I. a navazujícímu výroku V. tohoto rozsudku podala žalovaná dne 3. 3. 2017 odvolání, žalobci podali odvolání do výroků II., III., IV. a VI. rozsudku dne 6. 3. 2017. Na základě referátu soudu ze dne 14. 3. 2017 byla odvolání rozeslána protistraně, dne 17. 3. 2017 se k odvolání žalované vyjádřili žalobci, resp. žalobce a). Dne 30. 3. 2017 byl spis předložen k rozhodnutí o odvoláních Městskému soudu v Praze. Na základě referátu soudu ze dne 4. 5. 2017 bylo nařízeno jednání odvolacího soudu na 14. 7. 2017. Při tomto jednání byl vyhlášen rozsudek (pod č.j. 72 Co 145/2017-127), jímž byl rozsudek soudu I. stupně změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I.) jen tak, že se žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak byl v tomto výroku potvrzen, stejně jako v zamítavých výrocích o věci samé (výrok II. až IV.) a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobci b) a c) a žalovanou (výrok VI.). Zároveň odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23. 8. 2017 ve znění usnesení Městského soud