17 C 91/2021-46 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 4. 2021 po žalované domáhala zaplacení částky 340 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z žalované částky od 15. 4. 2021 do zaplacení představující zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“). Nemajetková újma jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odškodnění za průtahy. Žalobkyně uvedla, že posuzované řízení trvalo od 14. 9. 2007 do 4. 9. 2020, což je nepřiměřené. Řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, k čemuž odkázala na rozhodnutí ESLP. Délku posuzovaného řízení pociťovala velmi negativně v osobní a psychické sféře. Délka řízení měla také vliv na důvěru žalobkyně ve fungování orgánů spravedlnosti v ČR. Soudy se dopustily zcela bezprecedentních a neodůvodněných průtahů, dopustily se triviálních pochybení, vydaná rozhodnutí byla opakovaně zrušena. Řízení nebylo složité. Předmětem řízení bylo samo odškodnění za nepřiměřeně dlouhé řízení, což zvyšuje závažnost a význam předmětu řízení pro žalobkyni. Důvod pro navýšení odškodnění představuje i skutečnost, že žalobkyně je relativně vysokého věku, s čímž souvisí i zdravotní stav. Žalobkyně žádný průtah v řízení nezavinila, procesní povinnosti si plnila řádně a včas a proti průtahům marně brojila. Nárok u žalované uplatnila dne 14. 10. 2020, nicméně ta ve lhůtě 6 měsíců nárok neprojednala. 2. Následně vzala žalobkyně žalobu co do částky 91 163 Kč a s tím souvisejícího příslušenství zpět, neboť jí byla tato částka dne 23. 4. 2021 žalovanou vyplacena. 3. Žalovaná v podání ze dne 28. 6. 2021 uvedla, že u ní žalobkyně dne 14. 10. 2020 uplatnila žalobou požadovaný nárok. Ten žalovaná shledala jako důvodný co do částky 91 163 Kč. Žalovaná zrekapitulovala posuzované řízení a uvedla, že celková délka posuzovaného řízení činila 12 let a 11 měsíců (od mimosoudního uplatnění nároku u žalované dne 14. 9. 2007). Řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, 5x rozhodoval soud I. stupně a soud odvolací, Nejvyšší soud 3x. Dvakrát bylo rozhodováno o ústavní stížnosti žalobkyně. Nebyly shledány výrazné průtahy, nicméně Nejvyšší soud o prvním dovolání rozhodoval dva roky a o druhém ještě déle. Řízení nebylo složité po skutkové a procesní stránce, nicméně po právní stránce se jednalo o řízení složitější. Judikatura vztahující se k odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení se v době rozhodování soudu vyvíjela a nebyla ustálená, což se na délce řízení značně projevilo. Význam řízení pro žalobkyni shledala žalovaná jako nižší, neboť šlo o tzv. řetězení odškodňovacích řízení, k čemuž odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2577/14, navíc v konečném rozhodnutí bylo přihlédnuto i k samotné délce kompenzačního řízení a to tak, že za rok řízení byla žalobkyni přiznaná částka 20 000 Kč místo 15 000 Kč. Za rok řízení tak žalobkyni poskytla částku 17 000 Kč, kdy za první dva roky náleží částka v poloviční výši. Částku snížila o 25 % s ohledem na projednávání věci na všech stupních soudní soustavy včetně Ústavního soudu a o dalších 30 % s ohledem na nižší význam předmětu řízení pro žalobkyni. 4. Soud usnesením ze dne 25. 5. 2021, č. j. 17 C 91/2021 – 15, řízení co do částky 91 163 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 91 163 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení zastavil. Nadále tak bylo předmětem zaplacení částky 248 837 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 340 000 Kč od 15. 4. 2021 do 23. 4. 2021 a z částky 248 837 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení. Unesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2021. 5. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili (žalovaná v podání ze dne 28. 6. 2021, žalobkyně se k výzvě soudu nevyjádřila soud tak její souhlas dle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal). 6. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav: 7. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 38/2008 soud zjistil následující skutečnosti: Dne 17. 3. 2008 byl k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 podán návrh na vydání platebního rozkazu na zaplacení částky 925 000 Kč spolu s příslušenstvím představující náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni [celé jméno žalobkyně] nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. 14 C 138/99. Předmětem tohoto řízení bylo určení neplatnosti kupní smlouvy a žalobkyně v něm byla žalovanou. Nárok u žalované byl uplatněn dne 14. 9. 2007. Dne 31. 3. 2008 soud vydal platební rozkaz, proti kterému byl podán žalovanou odpor. K žalobě se žalovaná vyjádřila dne 26. 5. 2008. Uvedla, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a žalobkyni bylo poskytnuto zadostiučinění ve výši 43 000 Kč. To bylo žalobkyni doručeno dne 22. 9. 2008. Následně soud žádal připojení přílohového spisu od Ústavního soudu a Městského soudu v Praze. Ten byl připojen dne 10. 3. 2009. Dne 24. 3. 2009 soud nařídil jednání na 25. 5. 2009. Při tomto jednání žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, soud řízení částečně zastavil, žalobkyně žalobu doplnila, soud připustil změnu žaloby, bylo provedeno dokazování a jednání bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 29. 5. 2009. Soud rozsudkem č. j. 17 C 38/2008-40 uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč, v ostatním žalobu zamítl. Rozsudek částečně nabyl právní moci dne 30. 9. 2009 a částečně dne 11. 4. 2012 a částečně byl zrušen – viz dále. Dne 29. 6. 2009 požádal předseda senátu o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku do 24. 7. 2009, čemuž bylo vyhověno. Následně požádal o prodloužení do 27. 8. 2009, čemuž také bylo vyhověno. Dne 22. 9. 2009 podaly obě účastnice řízení odvolání, což bylo následně vzájemně rozesláno. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila dne 7. 10. 2009. Dne 15. 10. 2009 byla věc předložena soudu odvolacímu. Ten dne 26. 11. 2009 nařídil jednání na 26. 1. 2010. Dne 26. 1. 2010 se konalo jednání před odvolacím soudem, který vyhlásil rozsudek č. j. 55 Co 486/2009-67, kterým byl rozsudek soudu I. stupně částečně potvrzen a částečně změněn. Věc byla dne 25. 2. 2010 vrácena soudu I. stupně. Následuje úřední záznam ze dne 21. 4. 2010, že byl spis od 15. 3. 2020 připojen ke sp. zn. 12 C 369/2009. Dne 21. 4. 2010 podala žalobkyně dovolání, které bylo doručeno žalované, a věc byla dne 30. 4. 2010 předložena Nejvyššímu soudu ČR. Ten rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 1737/2010-81, částečně zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 4. 2012. Dne 22. 3. 2012 byl spis vrácen soudu I. stupně. Dne 2. 6. 2012 požádal o zapůjčení spisu Ústavní soud, čemuž bylo vyhověno dne 27. 6. 2012. Usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1995/12, byla odmítnuta ústavní stížnost [celé jméno žalobkyně]. Dne 11. 9. 2012 byl spis zaslán Městskému soudu v Praze dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR. Dne 4. 10. 2012 vyžádal Městský soud v Praze zapůjčení přílohového spisu a nařídil jednání na 20. 11. 2012. Při jednání vyhlásil usnesení č. j. 55 Co 486/2009 – 93, kterým rozsudek soudu I. stupně ze dne 29. 5. 2009 částečně zrušil. V odůvodnění uvedl, že nelze přezkoumávat důvody přerušení posuzovaného řízení, lze však poté, co odpadl důvod přerušení, přezkoumávat, zda toto přerušení bylo s ohledem na celkový výsledek řízení účelné. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 11. 2012. Dne 27. 11. 2012 byla věc vrácena soudu I. stupně. Dne 28. 12. 2012 soud nařídil jednání na 19. 3. 2013. Dne 19. 3. 2013 právní zástupce žalobkyně telefonicky žádal o odročení jednání, neboť uvízl z důvodu sněhové kalamity na dálnici. Jednání tak bylo odročeno na 11. 6. 2013. Při jednání soudu I. stupně dne 11. 6. 2013 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, bylo doplněno dokazování, byly předneseny závěrečné návrhy a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 18. 6. 2013. Rozsudkem č. j. 17 C 38/2008-111 byla žaloba ve zbývajícím rozsahu zamítnuta. Předseda senátu požádal dne 18. 7. 2013 o prodloužení lhůty k vypracování písemného znění rozsudku. Proti rozhodnutí bylo podáno žalobkyní odvolání. Dne 7. 11. 2013 byla věc předložena soudu odvolacímu, ten usnesením ze dne 6. 12. 2013, č. j. 55 Co 472/2013 – 122, kt