28 C 224/2018-136 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou ve znění jejího doplnění domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 300 000 Kč, jakožto nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení jak před správním orgánem, tak před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp.zn. 5 A 83/2011. K řízení vedeném pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 žalobce uvedl, že dané řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, v řízení se vyskytly průtahy a žalobce tak byl v dlouhé nejistotě, zda získá české občanství, či nikoliv. Za toto dlouhotrvající řízení žalobce nárokoval částku ve výši 70 000 Kč. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 83/2011 žalobce opětovně spatřoval průtahy, přičemž i zde byl v nejistotě, zda získá české občanství, či nikoliv. Za toto řízení žalobce nárokoval částku ve výši 90 000 Kč Částku ve výši 67 500 žalobce požadoval z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány. 2. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 15.2.2018, čj. 52 C 91/2016-40 vyloučil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k řízení před správními soudy k samostatnému projednání. Následně usnesením ze dne 6.9.2018 ohledně nároku představující nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a sp.zn. 5 A 83/2011, vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. 3. Žalovaný ve svém vyjádření nesporoval skutečnost, že u něj žalobce předběžně uplatnil nárok na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 160 000 Kč, která mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a 5 A 83/2011 dne 27.2.2019 resp. původně dne 18.4.2016 u Ministerstva vnitra. K projednání žádosti žalobce došlo dne 24.1.2019, přičemž žalobci na nemajetkové újmě nebylo ničeho přiznáno, neboť žalovaný dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen. Žalovaný z mimosoudního šetření zjistil, že řízení vedené pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 bylo pravomocně skončeno dne 22.12.2009 a řízení pod sp. zn. 5 A 83/2011 bylo pravomocně skončeno dne 23.4.2015. Jestliže předběžné uplatnění nároku, bylo doručeno původně Ministerstvu vnitra ČR (před postoupením žalovanému dne 27.2.2019), dne 18.4.2016, je nutné považovat nárok žalobce na nemajetkovou újmu v souvislosti s předmětnými řízeními za promlčený, ve smyslu § 32 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. 4. Soud I. stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 27.5.2020, čj. 28 C 224/2018-67, kterým uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 78 750 Kč s příslušenstvím od 28.8.2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 81 250 Kč s příslušenstvím a příslušenství za dobu od 21.9.2016 do 27.8.2019 z částky 78 750 Kč zamítl (výrok II.) a současně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci náklady řízení ve výši 10 800 Kč (výrok III.). 5. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11.5.2021, čj. 36 Co 181/2020-119 rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť s ohledem na konkrétní okolnosti případu, tvrzení žalobce a jeho důkazní návrhy nebyly dány podmínky pro postup podle § 115a o.s.ř., neboť žalobce již při zahájení řízení tvrdil, že jeho nemajetková újma spočívající v nejistotě, zda získá české státní občanství či nikoliv, byla umocněna tím, že byl po celou dobu řízení (správní řízení i řízení před správními soudy) osobou bez státního občanství, trpěl pocitem bezmoci z důvodu svévolného jednání úředníků Ministerstva vnitra ČR a žalobcova manželka měla jakožto cizinka ze země mimo EU/ČR horší právní postavení, než by měla jako rodinná příslušnice občana EU/ČR a po určitou dobu jí dokonce bylo znemožněno soužití s žalobcem v České republice. Žalobce také od počátku řízení navrhoval důkazy k prokázání těchto skutečností a to výslech svůj a své manželky a dále blíže nespecifikovaný spisový materiál Ministerstva vnitra. Soud I. stupně však přistoupil k výzvě podle § 115a o.s.ř. a následně k rozhodnutí bez jednání, kdy skutková zjištění činil převážně z připojených spisů týkající se řízení před správními soudy. S argumentací žalobce a jeho důkazními návrhy se proto nijak nevypořádal. Taktéž při výpočtu částky přiměřeného zadostiučinění v bodě 14. rozsudku uvedl, že základní částky, které vypočetl, již dále neponižoval ani nenavyšoval, neboť k tomu neshledal důvod, aniž by však svou úvahu jakkoli konkretizoval s ohledem na tvrzení žalobce a jeho důkazní návrhy (stran významu řízení pro žalobce). Samotná skutečnost, že nejde typově o řízení se zvýšeným významem pro účastníka, nevylučuje, že v konkrétním případě nemohou být takové skutečnosti, které závěr o zvýšeném významu učinit umožňují. Odvolací soud proto soud I. stupně zavázal, aby doplnil dokazování k otázce zvýšeného významu řízení pro žalobce, jestliže tak žalobce tvrdil a pokud budou skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobce nedostatečné, měl soud postupovat podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. 6. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 83/2011 u žalovaného dne 27.2.2019 resp. 18.4.2016 (u Ministerstva vnitra). 7. Jelikož žalovaný vznesl námitku promlčení, zabýval se soud z důvodu procesní ekonomie nejprve touto námitkou. Za tímto účelem provedl dokazování výpisem info soud ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006, ze kterého se podává, že řízení bylo pravomocně ukončeno dne 22.12.2009 a dále výpisem info soud ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 A 83/2011, ze kterého se podává, že řízení bylo pravomocně ukončeno dne 15.5.2015. 8. Podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za šest měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. 9. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně: nemajetková újma v případě nepřiměřené délky soudního řízení vychází výlučně z nejistoty o výsledku řízení a tato nejistota pak končí právě právní mocí posledního rozhodnutí ve věci. Pokud tedy řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Ca 265/2006 a 5 A 83/2011 bylo pravomocně ukončeno dne 22.12.2009 a dne 15.5.2015, je nárok žalobce s odkazem na ustanovení § 32 odst. 3 zákona promlčen. Soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že promlčecí dobu je nutné vykládat v souladu s ustanovením § 32 odst. 3 odškodňovacího zákona a za konec ukončení řízení je třeba brát konec skončení řízení o státním občanství (tj. správní řízení), tedy celkovou délku řízení, je třeba posuzovat v souhrnu. V této souvislosti také vznesl námitku rozpornou s dobrými mravy, neboť judikatura rozlišující řízení stran toho, že délka soudního řízení, spadá pod článek 6 odst. 1 Úmluvy a délka řízení před správními orgány resp. jednotlivé průtahy pod Úmluvu nespadají, vznikla až v roce 2016. Je proto nesmyslné daný judikaturní závěr retroaktivně aplikovat, neboť žalobce podával žalobu jako celek, tedy požadoval odškodnění za celkovou délku řízení včetně řízení správního, a to dne 18.4.2016, kdy za žalovaného označil Českou republiku jednající prostřednictvím organizační složky Ministerstva vnitra, přičemž následně byla Obvodním soudem pro Prahu 7 věc rozdělena na řízení vedené před správními orgány a řízení vedené před soudem. K danému soud uvádí, že tento právní názor žalobce nesdílí, neboť je třeba rozlišovat, zda řízení bylo vedeno před soudem nebo zda bylo vedeno před správním orgánem, na což pamatuje i ustanovení § 32 odst. 3 zákona. Tomuto odpovídá i judikatura Nejvyššího soudu, která požaduje rozdělení jednotlivých nároků na nároky před správními orgány a před soudy. Vždy je třeba v souladu s ustálenou judikaturou požadovat nemajetkovou újmu za to, které konkrétní řízení, tj. jinak řečeno, každá vyčíslená nemajetková újma musí vycházet z každého jednotlivého označeného řízení, neboť se jedná o dílčí nároky (viz odstavec 4 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.6.2018, č.j. 91 Co 171/2018 – 13, v této věci, pozn. soudu). Žalobci tedy nebránilo ničeho podat žalobu na odškodnění nemajetkové újmy po skončení řízení před správními soudy a v tomto směru proto soud námitku rozporu s dobrým mravy neshledává důvodnou. Nad to soud doplňuje, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 52 C 91/20126 byla přezkoumávána délka uvedených s