37 C 87/2017-491 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá po žalované zaplacení částky 30 885 680 Kč představující náhradu škody z nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu soudního exekutora. Ve svých žalobních tvrzeních uvedl, že vedl řízení proti společnosti [právnická osoba], [IČO] ve věci přikázání staveb na pozemcích ve vlastnictví žalobce do vlastnictví žalobce. Dne 12. 09. 2012 Okresní soud v Karlových Varech schválil navrhnutý smír mezi účastníky s tím, že žalobce měl zaplatit žalované (společnost [právnická osoba]) částku ve výši 30 885 680 Kč, a to do 30 dnů od právní moci uzavřeného smíru na vázaný účet úschov právního zástupce žalovaného. Právní zástupce žalovaného pak měl předmětnou částku vyplatit ve lhůtě do 5 pracovních dnů poté, co budou z katastru nemovitostí vymazána veškerá zástavní práva váznoucí na nemovitostech specifikovaných ve smíru. Žalobce zjistil, že smír je absolutně neplatný, a proto podal návrh na zrušení uzavřeného smíru k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 03. 12. 2012. Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze dne 04. 11. 2015 byl zrušen smír, schválený před Okresním soudem v Karlových Varech. Rozsudek nabyl právní moci dne 17. 12. 2015. Dle žalobce usnesení o schválení smíru ze dne 12. 09. 2012 bylo nezákonným rozhodnutím. Žalobce z důvodu zjištění, že smír je absolutně neplatný, pak nesplnil tento smír, když nesložil částku ve výši 30 885 680 Kč na vázaný účet úschov právního zástupce společnosti [právnická osoba] Dle žádosti společnosti [právnická osoba] byla nařízena exekuce dne 25. 10. 2012 k vymožení povinnosti žalobce zaplatit [právnická osoba] částku ve výši 30 885 680 Kč a náklady exekuce. Dne 14. 12. 2012 bylo rozhodnuto exekutorkou o provedení exekuce přikázáním pohledávky z bankovního účtu žalobce. Dne 29. 05. 2013 byla pohledávka, jenž byla předmětem exekuce, spolu s náklady exekuce, poukázána bankou z účtu žalobce na účet exekutora, kdy celkem se jednalo o částku 34 956 488 Kč. Následně byla částka 30 885 680 Kč vyplacena společnosti [právnická osoba] na její účet. Ač se žalobce bránil odvoláním proti exekuci, podáním návrhu na odklad exekuce, podáním návrhu na nařízení předběžného opatření, žádnému z těchto podání nebylo příslušnými soudy vyhověno. Dne 23. 03. 2016 v přímé návaznosti na vydání rozsudku o zrušení schválení smíru, bylo rozhodnuto o zastavení exekuce, byl změně výrok o nákladech oprávněné tak, že oprávněná byla povinna zaplatit povinnému náklady řízení. Rovněž oprávněná byla povinna zaplatit náklady exekutorce. Exekutor dne 14. 03. 2016 sdělil, že pohledávka byla vymožena v roce 2013 a věc byla ukončena. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], že jestliže byla provedena exekuce, která byla po nařízení exekuce zrušena, představuje neoprávněný zásah do majetkových práv povinného, je-li pak postaveno najisto, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může vymožené plnění být identifikováno s bezdůvodným obohacením. Žalobce dopisem ze dne 15. 02. 2016 vyzval společnost [právnická osoba] k zaplacení částky ve výši 30 885 680 Kč, ještě předtím však dne 09. 04. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci společnosti [právnická osoba] Žalobce přihlásil svoji pohledávku do insolvenčního řízení. Dne 26. 10. 2016 byl zjištěn úpadek dlužníka společnosti [právnická osoba] a byl na něj prohlášen konkurz. Žalobce si je vědom, že svoji pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, avšak má za to, že se této částky může domáhat vůči žalované z titulu náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dle žalobce ke vzniku škody došlo nezákonným rozhodnutím – usnesením o schválení smíru, které bylo později zrušeno a dále nesprávným úředním postupem exekutora, který provedl exekuci v nesouladu se soudním smírem. Žalobce má za to, že v insolvenčním řízení uspokojen proti společnosti [právnická osoba] v žalované částce nebude, popřípadě bude uspokojen pouze v řadě desítek až stovek tisíc korun, avšak pouze za předpokladu splnění značně nejistých podmínek v insolvenčním řízení. Žalobce má za to, že pokud by nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, nebyl by žalobce povinen k úhradě částky ve výši 30 885 680 Kč a pokud by exekutor postupoval v souladu s usnesením o schválení smíru, byla by částka vybrána z účtu žalobce exekutorem, dána na účet úschovy, přičemž tato částka by nebyla vyplacena společnosti [právnická osoba] do té doby, dokud by z katastru nemovitostí nebyla vymazána veškerá zástavní práva váznoucích na nemovitostech, specifikovaných v soudním smíru. Žalobce uplatňoval po žalované tuto škodu z důvodu subsidiární odpovědnosti státu, později uvedl, že má za to, že stát je zde přímo zodpovědný. Později žalobce uvedl, že má za to, že se zde nejedná o subsidiární odpovědnost, ale přímo o spoluodpovědnost státu, který přispěl ke vzniku škody, kdy v tomto směru poukázal na rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 4067/2014 ze dne 15. 02. 2017. 2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že nárok neuznává, když má za to, že sice bylo zrušeno rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech o schválení smíru, avšak z rozsudku nevyplývá, že toto rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Naopak z odůvodnění rozsudku vyplynulo, že usnesení o schválení smíru bylo zrušeno z důvodu absolutní neplatnosti právního jednání, směřujícího k převodu daných povinností dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb. Dle žalované pak společnost [právnická osoba], je osobou odpovědnou za vznik škody na straně žalobce, když na základě exekučních příkazů věděla, že kvůli probíhající exekuci nemůže disponovat s danými nemovitostmi a přesto ohledně nich uzavřela soudní smír. Dle žalované pak žalobce nesplnil svoji obecnou prevenční povinnost, stanovenou v § 415 o.z. účinného do 31. 12. 2013, kdy si měl počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku. Smír byl uzavřen v rámci soudního jednání dne 12. 09. 2012, tj. asi 5 měsíců po nařízení exekuce na majetek společnosti [právnická osoba], žalobce měl tedy dost času tuto skutečnost nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistit, navíc s ohledem na hodnotu nemovitostí, kterých se smír týkal, bylo na místě od něj požadovat potřebnou opatrnost, tj. před souhlasem s uzavřením smíru, si ověřit v katastru nemovitostí, zda je společnost [právnická osoba] oprávněna s nemovitostmi nakládat. Tuto skutečnost podporuje okolnost, že v rámci řízení, kde byl uzavřen smír, byl žalobce zastoupen advokátem, tedy osobou znalou práva. Ve vztahu k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu ze strany exekutorky, soudní exekutorka nebyla povinna zohledňovat při exekuci podmínky smíru, kdy žalobce mohl zabránit nařízení exekuce složením částky 30 885 680 Kč do advokátní úschovy právního zástupce společnosti [právnická osoba] V exekučním řízení nebyl tak zjištěn nesprávný úřední postup. Zároveň žalobu pokládá za předčasnou, když žalobce přihlásil svoji pohledávku v konkurzním řízení, proti společnosti [právnická osoba] 3. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] byla žaloba žalobce zamítnuta s tím, že není postaveno najisto, jakou částkou bude žalobce uspokojen v insolvenčním řízení. Rovněž soud dospěl k závěru, že ke vzniku škody na straně žalobce došlo primárně jednáním samotné společnosti [právnická osoba], která navrhla společně s nynějším žalobcem schválení soudního smíru za situace, kdy jí bylo známo, že jsou proti ní vydány exekuční příkazy postihující nemovitosti, které byly předmětem smíru, kdy později Městský soud v Praze zrušil usnesení o schválení smíru, a to z důvodu absolutní neplatnosti právního jednání směřující k převodu daných nemovitostí po vydání exekučního příkazu, kterým byly postiženy. Soud má rovněž za to, že v tomto směru ani jednání ze strany žalobce při uzavírání smíru nebylo v souladu s prevenční povinností. 4. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], kdy žaloba byla dle odvolacího soudu podána předčasně. Není zřejmé, zda a v jakém rozsahu bude žalobce v insolvenčním řízení uspokojen. K dovolání žalobce byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] s tím, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (popřípadě jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva - tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno - plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Tuto otázku řeší soud (zpravidla) jako předběžnou. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Jen t