43 C 94/2016 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním žalobce vedeným převážně u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka]. Usnesením policejního orgánu [anonymizováno] [stát. instituce] [obec] [anonymizováno] ze dne 5.3.2012, [číslo jednací] [anonymizováno] [číslo], bylo proti žalobci a proti [anonymizováno] [příjmení] zahájeno trestní stíhání pro skutky kvalifikované jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zákona, zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a), f) tr. zákoníku a přečin porušování povinností při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Po proběhlém hlavním líčení byl žalobce rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka] zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. řádu. Na základě odvolání státního zástupce rozhodl [název soudu] rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka], kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) tr.ř. zproštěn obžaloby [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka]. Usnesení o zahájení trestního stíhání, jakož i celé trestní stíhání žalobce, bylo nezákonné. Podáním ze dne 27.10.2015 uplatnil žalobce nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy u žalované. Žalobce vůči žalované uplatnil nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu žalobce v částce 317 661 Kč, kdy za obhajobu uhradil žalobce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na základě faktury ze dne 10.9.2015 celkem částku 176 011 Kč a za znalecké posudky uhradil celkem částku 141 650 Kč. Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu majetkové újmy vzniklé zejména ztrátou na výdělku ve výši 2 331 566 Kč, kdy od roku 2010 působil jako řádně [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo], přičemž výše měsíční odměny za výkon funkce byla stanovena částkou 61 357 Kč. Za dobu trestního stíhání, tedy dobu 3 let a dvou měsíců, činí ztráta na příjmu žalobce celkem částku 2 331 566 Kč. Na funkci [anonymizováno] [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo] rezignoval žalobce v důsledku zahájení trestního stíhání dne [datum]. Rezignace byla vynucena jednoznačně trestním stíháním. Žalobce byl opakovaně vyzýván k odstoupení [anonymizována čtyři slova] [obec a číslo] a na [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] [obec a číslo]. Pokud by nerezignoval, byl by nepochybně odvolán. Žalobce dále uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 140 000 Kč eventuálně ve výši 3 800 000 Kč za neoprávněný zásah do osobních, rodinných, pracovních a společenských vztahů žalobce. Do doby trestního stíhání byl žalobce velmi společenský, realizoval se v osobním životě jako manžel a otec dětí, v profesním životě jako podnikatel a rovněž v politickém poli v řadě funkcí. O kauze žalobce byly napsány články, které osobu žalobce dehonestovaly, zneuctily jeho morální vlastnosti a dotkly se významně jeho cti. Došlo k politické likvidaci žalobcovy osoby. Orgány činné v trestním řízení na obhajobu žalobce adekvátně nereagovaly, žalobce se obával o výsledek trestního stíhání. Žil v neustálém stresu. Při komunikaci s rodinou leckdy reagoval podrážděně. Řada kontaktů vymizela v důsledku existence trestní věci při podnikatelské činnosti žalobce. Ve vztahu k výši odškodnění žalobce vycházel z povahy trestní věci, délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře. Horní hranice trestního sazby činila 10 let. Délka trestního stíhání dosahovala 38 měsíců. Žalobce se domníval, že odpovídající výše zadostiučinění bez přihlédnutí k poškození v politickém a pracovním životě činí 30 000 Kč měsíčně. Pro případ, že by žalovaná žalobci nepřiznala majetkovou újmu, žalobce požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč měsíčně, celkem tedy částku 3 800 000 Kč. 2. Žalovaná nárok v rámci předběžného projednání částečně uznala. Učinila nesporným průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka] a skutečnost, že u ní žalobce dne 27.10.2015 uplatnil nárok shodný se žalobou. Žalovaná přiznala žalobci na náhradě nákladů obhajoby částku 184 750,20 Kč a na zadostiučinění za trestní stíhání částku 57 000 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalovaná nárok žalobce neuznala. Ve vztahu k ušlému zisku žalovaná namítla absenci příčinné souvislosti s tím, že by žalobce byl nucen k rezignaci na funkci [anonymizováno] a že by důvodem rezignace bylo trestní stíhání. 3. Po provedeném dokazování vyhlásil soud I. stupně ve věci dne 27.3.2017 rozsudek, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 66 588,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 66 588,70 Kč od 28.4.2016 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 184 750,20 Kč od 28.4.2016 do 18.7.2016 (výrok I.), dále jí uložil povinnost zaplatit žalobci částku 171 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 171 000 Kč od 28.4.2016 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 57 000 Kč od 28.4.2016 do 18.7.2016 (výrok II.), ohledně částky ve výši 66 322,10 Kč s příslušenstvím, částky 2 331 566 Kč s příslušenstvím a částky 3 572 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky III., IV. a V.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok VI.). 4. K odvolání žalobce a žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20.6.2017 změnil rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku V. tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 152 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto i v ostatních napadených výrocích I., II., III. a IV. ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. 5. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítajících výrocích IV. a V., napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 24.10.2018 jako nepřípustné. 6. Proti shora uvedeným rozhodnutím soudu I. stupně, odvolacího soudu i dovolacího soudu podal žalobce ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem sp.zn. [ústavní nález] ze dne [datum] rozhodl tak, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2017, č. j. 70 Co 195/2017-310, - částí výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku IV. a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.3. 2017, č. j. 43 C 94/2016, a to výrokem IV., v části nedotčeném měnícím výrokem Městského soudu v Praze, bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a právo vlastnické zaručené čl. 11 Listiny základních práva a svobod (výrok I.), že usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2017, č.j. [číslo jednací], - v části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku IV. a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.3.2017, č.j. 43 C 94/2016, a to ve výroku IV., v části nedotčeném měnícím výrokem Městského soudu v Praze, zrušil (výrok II.), a ve zbytku ústavní stížnost odmítl (výrok III.). Ústavní soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné tím, že obecné soudy postupovaly při hodnocení otázky existence příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání a způsobenou škodou příliš formalisticky. Z formálněprávního hlediska byla příčinou ukončení výkonu politické funkce dle Ústavního soudu dobrovolná rezignace žalobce. Dle Ústavního soudu je však třeba se zabývat otázkou, do jaké míry byla tato rezignace dobrovolná a čím byla vyvolána. Žalobce jak v řízení před obecnými soudy, tak i před Ústavním soudem tvrdil, že na výkon své funkce rezignoval z toho důvodu, aby dostál požadavkům politické kultury. Takové tvrzení podporuje dle Ústavního soudu provedené dokazování a již jen samotná skutečnost, že stěžovatel rezignoval na funkci [anonymizováno] následující den po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Žádný jiný důvod rezignace nikdo netvrdil. Obecné soudy spatřovaly dle názoru Ústavního soudu příčinu ukončení politické činnosti stěžovatele v jeho (dobrovolné) rezignaci na post [anonymizována tři slova], přičemž odhlédly od souvisejících okolností případu, které z takového jednání činí krok toliko formální. Podle Ústavního soudu jsou však zásadní okolnosti rezignace žalobce. Žalobce byl po více než dvacet let veřejně činnou osobou, v rozhodné době dokonce [anonymizována tři slova]. Stát zahájením trestního stíhání zasáhl žalobce dle Ústavního soudu na místě pro něj nanejvýš citlivém, zpochybnil jeho důvěryhodnost. Ta je přitom rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se však stát nemůže dle Ústavního soudu zprostit své odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí