11 C 26/2022-40 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 11. 3. 2022 domáhal na žalovaném zaplacení částky 17 036,80 Kč jako náhrady škody způsobené nesprávným rozhodnutím o nákladech exekuce. 2. Žalobce uvedl, že jako pověřený soudní exekutor vedl na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen OS Praha 5“) ze dne 4. 4. 2017, č. j. [číslo jednací], exekuci sp. zn. [spisová značka]. Exekučními tituly byly rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen„ OS Praha-západ“) ze dne 6. 10. 2015, č. j. [číslo jednací], a rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen„ KS Praha“) ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací]. Předmětné exekuční řízení bylo zahájeno k návrhu oprávněných ([anonymizováno]. [jméno] a [anonymizováno]. [příjmení]) dne 30. 3. 2017, exekuční návrh byl podán až poté, co oprávnění prostřednictvím svého právního zástupce sdělili právnímu zástupci povinného ([anonymizováno] [příjmení]), že v případě nesplnění povinnosti z exekučního titulu ji budou vymáhat exekučně. Právní zástupce povinného za svého klienta k věci výslovně sdělil, že z důvodu podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) ničeho hradit nebude a nabádal oprávněné, aby exekuci nezahajovali. Odmítl tedy splnit povinnost uloženou pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu jako orgánu veřejné moci. Po zahájení exekuce povinný uplatnil návrh na odklad jejího provedení do rozhodnutí o podaném dovolání, který byl usnesením OS Praha 5 ze dne 29. 5. 2017, č. j. [číslo jednací], ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen„ MS Praha“) č. j. [číslo jednací], zamítnut jako nedůvodný. V rámci realizace exekučního příkazu přikázáním pohledávky z účtu povinného (č. j. [číslo jednací]) byla žalobcem vymožena celá pohledávka oprávněných včetně veškerého příslušenství. Náklady oprávněného a náklady exekuce byly určeny pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce (dále jen„ PÚNE“) a také bezezbytku vymoženy, a exekuční řízení tak bylo ve smyslu § 46 odst. 8 exekučního řádu skončeno. Oznámení o skončení exekuce bylo vydáno dne 19. 9. 2017. Dne 1. 6. 2018 (více než 8 měsíců od skončení exekuce) vydal Nejvyšší soud ČR (dále jen„ NSČR“) rozsudek č. j. [číslo jednací], kterým zrušil rozsudek KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V návaznosti na tuto skutečnost vyzval povinný žalobce dne 9. 8. 2018 k okamžitému vrácení částky odpovídající vzniklým (a pravomocně přiznaným) nákladům exekuce, když nepřípadně odkazoval na judikaturu týkající se rozhodčích nálezů vydaných na základě neplatných rozhodčích doložek. Žalobce ve svém podrobném vyjádření povinnému vysvětlil, že daná judikatura se na tento konkrétní případ nevztahuje a odmítl vymožené náklady exekuce vrátit, přičemž povinného odkázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu vyjádřenou v nálezech sp. zn. II. ÚS 594/10 a I. ÚS 2511/16. Povinný se následně sám v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. domáhal náhrady vzniklé újmy na státu, avšak neuspěl ani u [stát. instituce], ani posléze v jím iniciovaném soudním řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen„ OS Praha 2“) v rozsudku ze dne 16. 12. 2019, č. j. [číslo jednací], k podané žalobě konstatoval, že je sice podána předčasně, když neexistuje žádné rozhodnutí o zastavení exekuce, o které by šlo toto řízení věcně„ opřít“, nicméně současně není dán ani konkrétní věcný důvod vzniku odpovědnosti státu za škodu. V důsledku jednání povinného před zahájením exekučního řízení, spočívajícím v nijak skrývaném záměru nesplnit pravomocně přisouzený nárok oprávněných, došlo totiž k přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním státu (vydáním nezákonného rozhodnutí) a následkem (vzniku nákladů exekuce jako škody povinnému), neboť tento následek nastal až v důsledku jednání povinného (představovaného nesplněním uložené povinnosti), nikoli již vydáním daného (později zrušeného) soudního rozhodnutí. Povinný přes uvedené podal k OS Praha 5 dne 30. 1. 2020 návrh na zastavení exekuce po jejím provedení, přičemž opět nepřípadně argumentoval především judikaturou týkající se neplatných rozhodčích doložek a žádal, aby exekuce byla zpětně zastavena a in eventum aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. OS Praha 5 usnesením ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací], exekuci zastavil, nicméně o nákladech mezi účastníky a o nákladech exekuce rozhodl v souladu s judikaturou Ústavního soudu ČR (II. ÚS 594/10) tak, že žalobci i oprávněným přiznal vůči povinnému právo na jejich náhradu. Proti nákladovým výrokům podal povinný odvolání, o kterém rozhodl MS Praha usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], tak, že napadené výroky změnil, žalobci nepřiznal žádnou náhradu nákladů exekuce a žádnému z účastníků pak nepřiznal náhradu nákladů řízení. Naopak povinnému přiznal náhradu nákladů řízení odvolacího. Důvodem takového rozhodnutí bylo, že exekuční titul byl zrušen, a povinnému tak nelze na zastavení exekuce přičítat žádné zavinění, stejně jako oprávněnému. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí MS Praha ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. [ústavní nález], odmítnuta z důvodu bagatelnosti nároku žalobce. Současně však Ústavní soud považoval za potřebné zcela výslovně zdůraznit, že v případě předmětného usnesení MS Praha šlo o rozhodnutí nezákonné, nerespektující jeho konstantní judikaturu, které by tedy jinak bylo jednoznačně předmětem kasace. Věcně tak žalobci dal Ústavní soud plně za pravdu, leč dle svého posouzení mu na poli řízení o ústavní stížnosti nemohl vyhovět. Zároveň však Ústavní soud v souvislosti s uvedeným vyjádřil názor, že soudní exekutor, kterému bylo v důsledku zrušení exekučního titulu zpětně odejmuto právo na náhradu nákladů exekuce, se může náhrady takto vzniklé škody domáhat po státu dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť byť nebyl účastníkem původního nalézacího řízení, bylo nezákonným rozhodnutím jednoznačně zasaženo do jeho majetkové sféry. 3. Žalobce na tomto základě jako poškozený dle zákona č. 82/1998 Sb. nemá bohužel jinou možnost, než náhradu vzniklé škody (újmy) uplatnit na státu. Konkrétní škodu (újmu) spatřuje ve ztrátě svého práva na náhradu nákladů exekučního řízení, k níž v souvislosti s nezákonným rozhodnutím KS Praha ze dne 22. 12. 2016, č. j. [číslo jednací], které bylo v jím vedeném exekučním řízení exekučním titulem, došlo navazujícím usnesením MS Praha ze dne 25. 6. 2020, č. j. [číslo jednací]. Výši této újmy dovozuje žalobce z výše nákladů exekuce, které byly v rámci předmětného exekučního řízení pravomocně určeny částkou 17 036,80 Kč (náklady dle výroku I. PÚNE ze dne 25. 8. 2017, č. j. [číslo jednací], resp. dle výroku III. usnesení OS Praha 5 ze dne 14. 4. 2020, č. j. [číslo jednací]). Svou aktivní legitimaci k tomuto kroku spatřuje žalobce ve výkladu učiněném Ústavním soudem, kdy je i soudního exekutora namístě považovat za osobu, která je oprávněna takový nárok vznést. Jiný výklad by v konečném důsledku znamenal, že odvolací soud může nerespektováním konstantní a co do závěrů zcela jasné judikatury Ústavního soudu bezprecedentně kdykoli zasahovat do majetkové sféry účastníka řízení, aniž by se proti tomu mohl tento účastník v mantinelech právního státu jakkoli bránit. V reáliích tohoto případu jako bagatelní věci se tak totiž stalo způsobem, kdy právní řád neposkytuje naprosto žádný řádný či mimořádný opravný prostředek, ačkoli je dané rozhodnutí zjevně protiústavní a chybné. Navíc k němu došlo velmi kontroverzně až po provedení exekuce, během které žalobce dostál všem svým povinnostem a plně přitom respektoval judikaturu Ústavního soudu komplexně řešící právě typově obdobný případ. Jinými slovy, žalobce tedy ničeho nezanedbal, postupoval plně v souladu se zákonem, jeho výkladem a lege artis, a přesto je následně v rozporu se svým legitimním očekáváním jako jediný ze všech fakticky penalizován za pochybení státu, který vydal nezákonné rozhodnutí, a pochybení povinného, který se v jeho důsledku sám náhrady újmy nedomohl, neboť si jí sám zavinil. V rozporu s uvedeným je to právě povinný, který pro zcela nepochopitelný postup odvolacího soudu jako jediný ze všech účastníků žádným způsobem neponese náklady, jejichž vznik svým vlastním jednáním (zdržením se) ostatním sám zavinil. Takové chápání spravedlnosti, nepodložené žádnými myslitelnými zvláštního zřetele hodnými důvody, je namístě považovat již za zcela absurdní. 4. Takto formulovaný nárok žalobce uplatnil u žalovaného dne 13. 1. 2021, žalovaný jej však přes dotaz žalobce ze dne 14. 7. 2021 a předžalobní upomínku ze dne 22. 11. 2021 dosud nijak nevyřídil. Podanou žalobou se tak žalobce domáhal zaplacení částky 17 036,80 Kč. 5. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal a navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný potvrdil, že u něho žalobce dne 13. 1. 2021 uplatnil předmětný nárok na náhradu škody. Žalovaný žádost vyřídil stanoviskem ze dne 22. 6. 2022, kterým konstatoval, že ve vztahu k žalobci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb. Požadovaná náhrada škody nebyla žalobci po