17 C 37/2016-289 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 12. 2. 2016 domáhají na žalované úhrady částky 126 500 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců jakožto náhrady nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006. Původně se úhrady částky 170 500 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení domáhala i původní žalobkyně 1), která však dne 15.3.2021 zemřela, přičemž do jejích práv a povinností nikdo nevstoupil, jak plyne z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 2.6.2021, č.j. 36 D 1173/2021-57. Z tohoto důvodu soud řízení ve vztahu k původní žalobkyni 1) zastavil usnesením ze dne 29.6.2021, č.j. 17 C 37/2016-270, které nabylo právní moci dne 26.7.2021. Původní žalobkyně 1) podala dne 30. 10. 2006 žalobu k Okresnímu soudu v Karviné, jíž se domáhala po [právnická osoba] (dále jen„ žalovaná pojišťovna“) zaplacení pojistného plnění ve výši 50 000 Kč z titulu pojistné smlouvy uzavřené zemřelým [jméno] [celé jméno žalobce] (manželem původní žalobkyně 1) a otcem žalobců). V listopadu 2006 byla věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Pardubicích. V srpnu 2008 původní žalobkyně 1) specifikovala nárok tak, že se domáhá úhrady částky 20 000 Kč a každý z žalobců č. 2 a 3 částky 15 000 Kč Okresní soud v Pardubicích vydal dne 27. 3. 2008 platební rozkaz, který byl v důsledku podaného odporu žalované pojišťovny zrušen. První jednání ve věci se konalo dne 25. 7. 2008 Okresní soud v Pardubicích ve věci rozhodl dne 24. 11. 2011 rozsudkem pod č.j. 11 C 469/2006-441, jímž žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové tento rozsudek dne 29. 1. 2013 zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č.j. 11 C 469/2006-542, znovu zamítl. Odvolací soud tento rozsudek dne 11. 3. 2014 potvrdil. Žalobci (včetně původní žalobkyně 1)) následně podali dovolání, ve vztahu k žalobcům bylo dovolací řízení pravomocně zastaveno dne 17. 6. 2015, ve vztahu k původní žalobkyni 1) bylo dovolání pravomocně odmítnuto dne 6. 10. 2015. Po úmrtí [jméno] [celé jméno žalobce] byli žalobci v tíživé životní a finanční situaci, během celého řízení byli vystaveni značnému a nepřetržitému nervovému vypětí. Řízení mělo pro žalobce zásadní význam, neboť vysouzená částka by jim pomohla v hmotné nouzi. Řízení zároveň nebylo po skutkové stránce nijak složité, přesto činila celková délka řízení ve vztahu k žalobcům téměř 7 let, což je nepřiměřené a vznikla jim tím nemajetková újma, přičemž průtahy v řízení žalobci nezapříčinili. S žádostí o náhradu této nemajetkové újmy se žalobci obrátili na žalovanou dne 13. 8. 2015. Ta zhodnotila, že je dostačující samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě bez přiznání peněžitého zadostiučinění. Konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě však nemůže odčinit nemajetkovou újmu žalobců. Žalobci požadují každý úhradu částky 126 500 Kč (7 500 Kč za každý z prvních dvou roků trvání řízení, 20 000 Kč za každý z následujících 5 roků řízení, to vše navýšeno o 10 %, tedy o částku 11 500 Kč). Dále se žalobci domáhají zákonného úroku z prodlení z žalovaných částek od 14. 2. 2016 do zaplacení. 2. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla zamítnutí žaloby s tím, že potvrdila, že u ní žalobci dne 13. 8. 2015 uplatnili nárok na poskytnutí zadostiučinění, přičemž žalovaná konstatovala nepřiměřenost délky řízení. V předmětném řízení nelze konstatovat žádné průtahy, jednotlivé úkony byly prováděny průběžně, koncentrovaně a s vysokou péčí. Žalobci v průběhu řízení nepodali stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Řízení trvalo ve vztahu k žalobcům 6 let a 8 měsíců (od srpna 2008 do června 2015). Žalovaná neshledala v posuzovaném řízení žádné průtahy. Řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy, přičemž dvakrát rozhodoval ve věci soud I. stupně, dvakrát odvolací soud a třikrát Nejvyšší soud. Ve věci bylo vydáno velké množství procesních rozhodnutí (především ohledně osvobození žalobců od soudních poplatků). Řízení bylo po skutkové stránce složité, po stránce právní do jisté míry rovněž. Bylo prováděno rozsáhlé dokazování ke zdravotnímu stavu zemřelého včetně dvou znaleckých posudků. Na délce řízení měli zásadní podíl žalobci (žaloba byla podána k místně nepříslušnému soudu, původní žalobkyně 1) byla mnohokrát vyzývána k doplnění neprojednatelné a neurčité žaloby, žalobci opakovaně žádali o osvobození od soudních poplatků). Žalobci nemohli být v nejistotě ohledně dovolacího řízení, neboť toto bylo ve vztahu k nim zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dovolání původní žalobkyně 1) bylo s ohledem na svůj obsah věcně neprojednatelné, což nemůže jít k tíži státu. S ohledem na uvedené žalovaná uzavřela, že finanční odškodnění žalobců by bylo v rozporu s dobrými mravy. 3. V reakci na vyjádření žalované žalobci uvedli, že jakožto osoby bez právnického vzdělání neměli povědomí o možnosti podat stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Žalobcům nelze klást k tíži žádost o osvobození od soudních poplatků. Řízení nebylo po skutkové ani právní stránce nijak složité, v řízení nebyl dán cizí prvek, rozsah účastníky navržených důkazů nijak nevybočoval z rámce obdobných řízení, provedení důkazů či jejich obstarání nebylo spojeno s žádnými obtížemi. 4. K výzvě soudu žalobci následně doplnili, že posuzované řízení pro ně mělo zásadní význam z hlediska hmotného zabezpečení, neboť v důsledku úmrtí [jméno] [příjmení] si žalobce b) musel obstarávat prostředky na uspokojení svých základních potřeb prostřednictvím úvěrů, v důsledku čehož se nakonec ocitl v úpadku, který je řešen oddlužením. Řízení pak mělo pro žalobce zvýšený význam i proto, že byla objasňována příčina smrti otce žalobců, což se zásadně dotklo jejich morální integrity. 5. Žalovaná k tvrzenému zvýšenému významu řízení pro žalobce uvedla, že nešlo o trestní řízení ani o řízení, jehož předmětem by bylo právo žalobců na ochranu osobnosti, rodinně-právní vztahy či pracovně-právní spor, šlo tedy o spor pro žalobce standardní. Žalobci požadovali každý úhradu částku 15 000 Kč. Příjem žalobce a) byl v té době 50 000 Kč, zvýšený zájem řízení z hlediska hmotného se tedy přinejmenším ve vztahu k žalobci 1 jeví jako nevěrohodný. Výše uplatňovaných nároků nebyla natolik zásadní, aby na dobu delší než jednoho, maximálně dvou měsíců hmotně zajistila všechny žalobce. 6. Ve věci rozhodl zdejší soud poprvé rozsudkem dne 28. 2. 2017, č.j. 17 C 37/2016-56, jímž žalobu zamítl a uložil žalobcům nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 300 Kč. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalobců potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2017, č.j. 23 Co 178/2017-80. Obě uvedená rozhodnutí byla k dovolání žalobců zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2019, č.j. 30 Cdo 3002/2018-143 Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba odlišit právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) od práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž je třeba přihlédnout k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Dovolací soud dále konstatoval, že na celkové délce řízení se významnou měrou podílel nesprávný postup orgánů veřejné moci, když první rozsudek ve věci byl odvolacím soudem zrušen z důvodu závažných procesních vad (vadné vymezení okruhu účastníků), přičemž na tuto vadu byl okresní soud upozorněn již v dřívějším rozhodnutí odvolacího soudu. 7. Ve věci rozhodl zdejší soud podruhé rozsudkem ze dne 16. 1. 2020, č. j. 17 C 37/2016-167, jímž konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 došlo k porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I rozsudku), v části požadavku žalobců na peněžité zadostiučinění žalobu zamítl (výroky II, III a IV rozsudku) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 69 220 Kč (výrok V rozsudku). O odvolání všech účastníků znovu rozhodoval Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 20207, č. j. 23 Co 155/2020-204, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 5. 2020, č. j. 23 Co 155/2020-207, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil tak, že žalobu„ na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup v řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 469/2006 ve formě konstatování porušení práva žalobců na projednání věci v přiměřené lhůtě“ zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) s odůvodněním, že konstatování porušení práva již bylo žalovanou poskytnuto v rámci předběžného projednání nároku, a proto není důvod, aby porušení práva opakovaně konstatoval soud. V zamítavých vý