17 C 40/2021-44 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 27. 3. 2019 s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta zápůjčka ve výši 10 000 Kč Smlouva byla podepsána elektronicky na webových stránkách žalobkyně. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek ve výši 6 000 Kč. Jistina i poplatek byly splatné ve čtvrtletních splátkách dle smlouvy s datem poslední splátky 25. 6. 2019. Dále žalobkyně požadovala částku 2 500 Kč představující náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Žalovaný ničeho ani přes předžalobní upomínku neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud o podané žalobě rozhodl při nařízeném jednání. 4. Soud učinil na základě provedeného dokazování následující skutková zjištění a zjištění a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 27. 3. 2019 uzavřena„ smlouva o zápůjčce“ (dále též jen„ smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně (coby věřitel) zavázala poskytnout žalobci (coby klientovi) bezúčelovou a bezhotovostní zápůjčku v celkové výši 16 000 Kč, z čehož 6 000 Kč činil poplatek za poskytnutí zápůjčky, a žalobce se zavázal peněžní částku odpovídající výši zápůjčky žalobkyni vrátit společně s poplatkem podle podmínek stanovených ve smlouvě o zápůjčce, a to bezhotovostním převodem na účet žalobkyně sdělený za tímto účelem žalovanému. Peněžní částka měla být poskytnuta převodem na číslo účtu [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 000 Kč a zápůjčku společně s poplatkem se zavázal žalobkyni vrátit ve třech splátkách po 5 333 Kč (poslední 5 334 Kč) splatnými třicátý/šedesátý/devadesátý den ode dne poskytnutí zápůjčky. Nedílnou součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], s. r. o. (dále též jen„ VOP“) a sazebník. Podpisem smlouvy žalovaný stvrdil, že se s VOP a sazebníkem seznámil, že s nimi souhlasí a zavazuje se je dodržovat. Žalovaný byl povinen žalobkyni písemně informovat o tom, že mu hrozí prodlení se splacením jednotlivých splátek, a to bez zbytečného odkladu poté, co zjistil, že nebude schopen uhradit zápůjčku a Poplatek řádně a včas. Za porušení této informační povinnosti byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 15 % zápůjčky a Poplatku. V případě prodlení žalovaného s plněním jeho závazku podle Smlouvy se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni smluvní pokutu, a to ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení, a to ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalovaný byl současně povinen v případě svého prodlení uhradit účelně vynaložené náklady, které vznikly žalobkyni v souvislosti s prodlením žalovaného, a to dle rozpisu sazeb uvedených v sazebníku; za písemnou (listinnou) upomínku/výzvu k úhradě byla žalobkyně oprávněna požadovat 500 Kč/výzvu při maximálním počtu 5 výzev. Na číslo účtu [bankovní účet], s variabilním symbolem [číslo] (rodné číslo žalovaného) byla odeslána částka 10 000 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dlužné částky upomínkami ze dne 29. 4. 2019, 10. 5. 2019, 29. 5. 2019, 7. 6. 2019 a 20. 6. 2019. Právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 14. 10. 2020. 5. Po právní stránce soud posoudil věc následovně. 6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen„ SpotřÚv“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Podle § 86 odst. 2 SpotřÚv poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 SpotřÚv poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Ze shora citovaných ustanovení vyplývala žalobkyni coby poskytovali smlouvy o spotřebitelském úvěru, povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Podle § 86 odst. 1 věty druhé SpotřÚv sice platí, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, tedy mělo by jít o neplatnost relativní, nicméně toto ustanovení je neaplikovatelné s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, kterým bylo rozhodnuto o předběžných otázkách předložených Okresním soudem v Ostravě v průběhu rozhodování sporu ohledně návrhu na zaplacení dlužných částek na základě úvěrové smlouvy. SDEU uvedeným rozsudkem rozhodl následovně:„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“ (důraz přidal soud). V tomto směru soud odkazuje na obdobné závěry, které vyslovilo plénum Ústavního soudu v usnesení ze dne 6. 10. 2021, sp.zn. Pl.ÚS 3/20, kterým byl odmítnut návrh Krajského soudu v Brně na zrušení § 87 odst. 1 věty druhé zákona SpotřÚv. V tomto směru pak poukazuje soud na to, že působení nové judikatury se řídí zásadou tzv. incidentní retrospektivity, tedy nová judikatura se užije i v těch řízeních, která mají základ v minulosti, ale ještě nebyla pravomocně skončena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1980/2019). Jinými slovy, předmětné závěry SDEU ohledně výkladu unijního práva se použijí i v situaci, kdy smlouva mezi účastníky byla uzavřena přede dnem vyhlášení rozsudku SDEU. 10. Soud tedy je oprávněn i bez námitky žalovaného coby spotřebitele, a aniž by byl vázán jakoukoli lhůtou v tomto směru, posoudit, zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Soud v tomto směru dospěl k závěru, který ve svém posledním písemném vyjádření nečinila sporným ani žalobkyně, že její povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů v daném případě nelze mít za splněnou. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem o spotřebitelském úvěru ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel úvěru neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzený úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Za situace, kdy úvěr byl žalovanému poskytnut pouze na základě formuláře umístěného na webové stránce žalobkyně, kam žalovaný pouze zadal své osobní údaje, je třeba uzavřít, že žalobkyně povinnost uloženou v § 86 odst. 1 SpotřÚv nesplnila a předmětnou smlouvu je proto vyhodnotit jako absolutně neplatnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný na www.nsoud.cz). Avšak převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatné smlouvy, je povinen