18 C 202/2020-115 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou domáhal odškodnění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč a poskytnutí omluvy jakožto zadostiučinění za skutečnost, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobce z důvodu jeho působení jako [anonymizována tři slova] [územní celek] [anonymizováno], tudíž jakožto veřejného funkcionáře, čímž docházelo k setrvalému porušování práv na ochranu její soukromí. Protiústavnost novely stvrdil Ústavní soud v nálezu z 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen„ nález“). Pochybení žalované spatřuje v aplikaci protiústavního předpisu, jenž umožnil anonymní přístup komukoli k shora vyjmenovaným údajům žalobce, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále ve své žalobě odkázal na ochranu soukromí zakotvenou na zákonné úrovni (§ 81 odst. 2 a § 90 o. z.). Ke vzniku újmy docházelo u žalobce od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o majetku za roky 2017, 2018 a 2019. 2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 9. 4. 2021 uvedla, že u ní žalobce dne 23. 9. 2020, respektive dne 15. 10. 2020 uplatnil svůj nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 58 228 Kč, respektive 55 000 Kč. K projednání nároku žalobce došlo dne 4. 3. 2021. Konstatovala, že je správcem Centrálního registru oznámení a nepříslušelo jí posuzovat souladnost zákona s Ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla nálezem zrušena až uplynutím dne 31. 12. 2020, tzn. že ani po vyhlášení nálezu dne 11. 2. 2020 nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované, když vykonatelnost nálezu byla právě z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena na konec roku 2020. V tomto směru odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS – st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Vznik újmy je pak nutno dávat do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy nikoli s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Omezení zveřejňování oznámení od 6. 11. 2020 neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. 3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav: 4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne 23. 9. 2020. Nespornou mezi účastníky byla dále skutečnost, že na žalobce jakožto veřejného funkcionáře se vztahovala povinnost podání oznámení dle zákona s tím, že v souladu s tímto zákonem zároveň docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení žalobce, a to konkrétně v období od září 2017 do listopadu 2020 zveřejněním oznámení o jeho majetku za roky 2017, 2018 a 2019 Tyto skutečnosti tak nebyly předmětem dokazování. 5. Z nálezu Ústavního soudu z 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/ 2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 6. Z žádosti o ukončení protiústavního zásahu do práv [anonymizována dvě slova] z 28. 7. 2020 soud zjistil, že se [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jakožto [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] domáhal u žalované ukončení plošného zveřejňování údajů v registru oznámení. 7. Z předžalobní výzvy žalobce z 29. 9. 2020 vzal soud za prokázané, že se žalobce již před podáním žaloby domáhal bezodkladného ukončení plošného zveřejnění údajů o jeho majetku v registru oznámení, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy. 8. Z tiskové zprávy žalované z 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 9. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- st 31/10, č. 426/2010 Sb. (dále jen„ stanovisko“) vyplývá, že je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. 10. Skutkový děj je tedy mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobce plnil povinnost mu uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup, což následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do jeho soukromí a takovou právní úpravu označil za protiústavní a lze tedy konstatovat, že plošným zveřejňováním oznámení o majetku, která byla u žalobce zveřejněna od září 2017 do 6. 11. 2020 za roky 2017, 2018 a 2019, došlo k porušení jeho soukromí. Plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona účinného do 31. 12. 2020. Z předžalobní výzvy je evidentní, že žalobce ještě před podáním žaloby proti plošnému zveřejňování údajů o své osobě brojil. Žalobce tvrdí, že plošným zveřejněním jeho oznámení došlo k nemajetkové újmě, když si o jeho majetku mohl kdokoliv přečíst; soud nemá důvod žalobci v tomto ohledu nevěřit. 11. Z provedených důkazů soud žádné další pro věc podstatné skutečnosti nezjistil. 12. Po právní stránce soud posoudil věc následovně: 13. Zákonem č. 14/ 2017 Sb. byl novelizován s účinností od 1. 9. 2017 zákon mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zák