21 C 14/2020-193 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Návrhem podaným u zdejšího soudu se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neefektivním vyšetřování špatného zacházení (neúčinné vyšetřování), ke kterému došlo postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Praze a Generální inspekce bezpečnostních sborů, a to konkrétně ve věci vyšetřování špatného zacházení vůči žalobcům ze strany Policie ČR ve dnech jednak 25. 7. 2011 a 1. 8. 2011. V žalobě bylo dále uvedeno, že oba žalobci se v minulosti zúčastnili protestů proti [anonymizována dvě slova] v lokalitě [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], přičemž v této souvislosti bylo v žalobě uvedeno, že konkrétně žalobce a) se dne 25. 7. 2011 účastnil protestu, přičemž dle žalobce došlo k situaci, kdy byl žalobce při zásahu policie po neuposlechnutí výzvy opakovaně policisty fyzicky napadán, konkrétně dušen a škrcen s tím, že jeden z policistů mu plnou vahou stoupl i na lýtko, přičemž k dalšímu incidentu ve vztahu k osobě žalobce a) pak došlo tím, že člen informační služby [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] nasypal žalobci a) [anonymizováno] za krk, přičemž policisté tomuto činu pouze přihlíželi a žádným způsobem nezasáhli a že ačkoliv byl na místě přítomen policista s videokamerou, situaci nezaznamenával, příp. zaznamenával pouze útržky ze zásahu. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobce b) se účastnil [anonymizováno] ve dnech [datum] [anonymizováno] [datum], přičemž jako projev protestu seděl a ležel na zemi, přičemž dle skutkových tvrzení žaloby došlo k situaci, kdy policisté vyzvali žalobce b) k opuštění prostoru [anonymizováno], chtěli mu z ramenou sundat batoh, přičemž poté, co se se odmítl podrobit rozkazu, užili proti němu donucovacích prostředků, které dle tvrzení žalobce spočívaly v dušení, úderech do celého těla, klekání na hrudník, hlavu a krk a dále bylo tvrzeno, že dne 1. 8. 2011 pak v rámci nepřiměřených zákroků ze strany policistů bylo žalobci b) způsobeno napřímení krční páteře a bylo proto nutné jeho ošetřené. V této souvislosti pak bylo dále v žalobě tvrzeno, že v souvislosti s tímto postupem Policie ČR byla ihned po zákrocích podána trestní oznámení s tím, že původně se trestním oznámením zabývala Inspekce Policie ČR, kterou dne 2. 2. 2012 nahradila Generální inspekce bezpečnostních sborů, která vypracovala vyhodnocení postupu policie při zásahu a trestní oznámení odložila. Dále bylo v žalobě uvedeno, že odložení věci bylo následně potvrzeno i krajským státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Plzni. Dle skutkových tvrzení obsažených v žalobě pak bylo dne 30. 9. 2014 podáno další trestní oznámení, přičemž do prošetřování tohoto trestního oznámení se pak zapojilo i Vrchní státní zastupitelství v Praze S ohledem na to, že však závěr prošetřování byl opět takový, že ve vztahu k zásahu nebylo shledáno žádné pochybení či protiprávní jednání, podal žalobce a) ústavní stížnost, v níž namítal porušení svých ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně práva na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž Ústavní soud svým Nálezem ze dne 24. 5. 2016 vydaným sp. zn. I. ÚS 1042/15 ústavní stížnosti žalobce a) vyhověl. Dále bylo v žalobě uvedeno i to, že následně pak Ústavní soud rozhodoval ve věci prošetřování postupu policistů při zásazích v lokalitě [anonymizována dvě slova] v [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] na základě výše uvedených trestních oznámení opětovně, a to na základě další ústavní stížnosti podané mimo jiné i oběma žalobci, a to Nálezem ÚS vydaným pod sp. zn. II. ÚS 2077/17, v rámci něhož Ústavní soud konstatoval, že postupem Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Generální inspekce bezpečnostních sborů ve věci šetření zásahu Policie ČR proti stěžovatelům (žalobcům v tomto řízení) vedeného Generální inspekcí bezpečnostních sborů pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z práva nebýt podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto bylo dle žalobců rozhodnuto za situace, kdy Ústavní soud v rámci svého druhého rozhodnutí konstatoval, že pochybení, která byla vytýkána orgánům činným v trestním řízení již v rámci rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1042/15 nebyla napravena, když orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti provést efektivní vyšetřování veřejně ponižujícího či nelidského zacházení s tím, že jednou z hlavních příčin tohoto stavu pak byla skutečnost, že zákrok vůči žalobci a) nebyl, přinejmenším jeho rozhodná část, zachycen kamerou, ačkoliv byl policejní kameraman přítomen s tím, že sama tato okolnost tedy dle Ústavního soud vyvolává pochybnosti o přiměřenosti zákroku policie s tím, že policie takovýmto postupem nevhodně omezuje možnosti, respektive prakticky znemožňuje státu prokázat, že zásah byl v souladu se zákonem a přiměřený dané situaci, avšak že je to stát, který musí prokázat, že ke špatnému zacházení se stěžovatelem případně nedošlo a že za těchto okolností tedy nelze považovat vyšetřování za důkladné a dostatečné. Dále bylo v žalobě poukazováno i na to, že ve shora uvedeném Nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2077/17, pak bylo konstatováno i porušení práva na efektivní vyšetřování i ve vztahu k žalobci b), a to v souvislosti s oprávněností použití donucovacích prostředků vůči jeho osobě. Dále žalobci v žalobě zdůrazňovali, že z výše uvedeného pak jednoznačně vyplývá, že se tedy žalobcům nedostalo účinného vyšetřování ponižujícího zacházení podle čl. 3 Úmluvy, které judikatura Evropského soudu pro lidská práva definuje jako zacházení, které působí přímo ublížením na zdraví nebo se jedná o intenzivní fyzické a psychické utrpení a že za ponižující zacházení lze považovat i takové zacházení, které potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo důstojnost snižuje, či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti, které mohou zlomit morální a fyzický odpor dané osoby. Dále bylo žalobci poukazováno na to, že z judikatury ESLP pak vyplývá pro stát povinnost zajistit, aby vyšetřování bylo nezávislé a nestranné, kvalitní, důkladné a odborné. Žalobci dále ve své žalobě poukazovali na to, že špatné zacházení ze strany policistů mělo za následek, že žalobci se obávali o své zdraví a život, cítili se poníženi a zastrašeni, přičemž žalobci b) vznikla i zdravotní újma, kdy musel vyhledat lékařské ošetření. V žalobě pak dále bylo uvedeno i to, že žalobci se žádostí o náhradu nemajetkové újmy obrátili dne 27. 9. 2019 na [stát. instituce], avšak ke dni podání žaloby [stát. instituce] v rámci mimosoudního projednání věci jejich požadavkům nevyhovělo. 2. S ohledem na skutečnost, že z podané žaloby pak nebylo zcela jednoznačně seznatelné, zda žalobci v rámci řízení požadují toliko náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s porušením jejich práva na účinné vyšetřování, či zda žádají i o přiznání náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s žalobci uváděným špatném zacházení s žalobci ze strany Policie ČR, byli žalobci v průběhu řízení soudem vyzváni k upřesnění svého požadavku, neboť by se potencionálně mohlo jednat o dva samostatné nároky odvíjející se od poněkud odlišných skutkových základů. Žalobci na výzvu soudu reagovali podáním ze dne 27. 6. 2021, z něhož se podávalo, že žalobci tedy jako náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neefektivním vyšetřování požadují každý částku 100 000 Kč s tím, že z tohoto jejich podání se dalo dovodit, že tedy požadavek žalobců nesměřuje k odškodnění nemajetkové újmy za žalobci tvrzené špatné zacházení. V této souvislosti pak ještě na výslovnou výzvu soudu při jednání soudu právní zástupce žalobců potvrdil, že žalobci skutečně touto žalobou nežádají, aby byl projednáván a odškodňován nesprávný úřední postup spočívající ve špatném zacházení příslušníky Policie ČR se žalobci a) a b) a že v této souvislosti nežádají ani satisfakci formou konstatování, které bylo původně v doplnění žaloby uváděno s tím, že takto tedy tímto způsobem byl nakonec upřesněn předmět řízení na výzvu soudu dle § 43 o. s. ř. Předmětem řízení je tedy požadavek žalobců na odškodnění toliko nemajetkové újmy za neúčinné vyšetřování s požadavkem na odškodnění této újmy ve výši 100 000 Kč měsíčně ve vztahu ke každému z žalobců. 3. V rámci doplňujících skutkových tvrzení učiněných na výzvu soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. pak žalobci uváděli, že bylo zasaženo do jejich lidské důstojnosti, neboť v důsledku neúčinného vyšetřování nabyli žalobci přesvědčení, že jejich práva nic neznamenají, že je s nimi zacházeno podřadně, neboť občané si nemají stěžovat na policisty, přičemž pokud si stěžují, nedostane se jim spravedlivého prošetření s tím, že žalobci v t