22 C 79/2022-67 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou domáhá přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení o žádosti žalobce [anonymizováno 12 slov] za 1. čtvrtletí 2015. Řízení bylo zahájeno na základě žádosti žalobce ze dne 27. 4. 2015 a pravomocně skončilo dne 9. 7. 2021. Řízení nebylo složité, průtahy vznikly postupem orgánů veřejné moci, když vydaná rozhodnutí byla opakovaně zrušena. Řízení se nevedlo jen o příspěvek ale také o náklady řízení, které byly vyčísleny na 20 342 Kč. Nepřiznání příspěvku ohrozilo existenčně [role v řízení] [anonymizováno 22 slov]. Za přiměřené zadostiučinění považuje žalobce částku 93 598 Kč, z nichž mu 24 000 Kč bylo vyplaceno v rámci předběžného uplatnění nároku, a proto se žalobce domáhá 69 598 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 31. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaná se bránila tím, že žalobce za nepřiměřeně dlouhé řízení dostatečně odškodnila částkou 24 000 Kč. Částku snížila za procesní složitost, když řízení probíhalo na čtyřech stupních a přihlédla zejména k tomu, že řízení se vedlo o částku 23 998 Kč, takže s ohledem na význam řízení pro žalobce, kdy obecně není důvodné, aby peněžité odškodnění svou výší přesahovalo peněžitou částku, o kterou v řízení šlo, stanovila výsledné zadostiučinění na 24 000 Kč. Pro mimořádné okolnosti nehovoří ani to, že žádost byla neúplná a potřebné doklady dokládal žalobce dodatečně, když na počátku řízení tyto podklady ani neexistovaly. Spor vznikl na základě nesrovnalostí na straně žalobce ohledně oprávnění podepisovat pracovní smlouvy. Oprávnění bylo zapsáno do rejstříku až dodatečně. Žalovaná toto ve výši zadostiučinění nezohlednila. Řízení nemělo typově zvýšený význam, když se jedná o náhradu zvýšených nákladů na zaměstnání osob se zdravotním postižením a nejedná se o sociální dávku. Tvrzení o existenčním ohrožením žalobce nedoložil. Zadostiučinění mohlo být sníženo i za chování žalobce. 3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce dne 30. 7. 2021 předběžně uplatnil nárok u žalované a řízení trvalo od 27. 4. 2015 do 9. 7. 2021. Mezi účastníky nebylo sporu o podstatném průběhu řízení, jak jej shrnul žalobce v bodech 5 až 14 žaloby ze dne 28. 4. 2022, tedy že žádost o příspěvek byla žalobcem podána dne 27. 4. 2015. Dne 15. 7. 2015 bylo Úřadem práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu rozhodnuto a žádosti částečně vyhověno výrokem I. v částce 68 060 Kč, část nároku ve výši 23 998 Kč byla výrokem II. zamítnuta. Rozhodnutí bylo doručeno žalobci dne 16. 7. 2015. Proti zamítavému výroku bylo dne 28. 7. 2015 podáno odvolání, o němž bylo rozhodnuto zamítavě dne 13. 11. 2015 rozhodnutím č. j. 2015/51400-421/1. Přiznaná částka příspěvku byla vyplacena dne 24. 11. 2015. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu byla podána správní žaloba, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2019, č.j. 3 Ad 2/2016-66 tak, že žalobu zamítnul. Klíčovou a spornou otázkou v projednávané věci bylo, zda mezi stěžovatelem a MUDr. [příjmení] byla platně uzavřena pracovní smlouva, a tedy zda vznikl pracovní poměr. MPSV i Městský soud v Praze konstatovali, že nikoliv. Dle správních orgánů i městského soudu byla smlouva uzavřená mezi MUDr. [příjmení] jakožto zaměstnancem na straně jedné a p. M., kterého k tomuto úkonu zmocnil MUDr. [příjmení] jako zástupce stěžovatele na straně druhé absolutně neplatná. Tento závěr učinili na základě judikatury Nejvyššího soudu, z níž dovodili, že„ rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem (současně) hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele“. Městský soud z tohoto důvodu označil jednání mezi stěžovatelem a MUDr. [příjmení] za účelové, vedené snahou o získání státního příspěvku, a rozporné s dobrými mravy. Žalobce podal proti rozsudku kasační stížnost. Poukázal na to, že Nejvyšší správní soud se ve věci č. j. 10 Ads 284/2017 – 42, vyjádřil k interpretaci starších judikaturních závěrů na základě nálezu Ústavního soudu ze dne ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 669/17. Uvedl, že„ střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí dle Ústavního soudu vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána, apod.“ Městský soud ani správní orgány nehodnotili možnost střetu zájmů zaměstnance a zaměstnavatele na základě konkrétních okolností projednávané věci, ale uplatnili právě Ústavním soudem kritizovaný paušální přístup. O kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dne 20. 2. 2020, č.j. 1 Ads 97/2019-50 tak, že zrušil rozsudek MS v [obec] i rozhodnutí odvolacího orgánu. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti částku 20 342 Kč NSS k věci samé uvedl: Jednání stěžovatele tedy městský soud vyhodnotil v kontextu judikatury Nejvyššího soudu jako snahu protiprávně získat příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to na základě skutečnosti, že smlouva byla za spolek jako zaměstnavatele podepsána na základě zmocnění [anonymizováno], který však byl současně druhou smluvní stranou (zaměstnancem). Nejvyšší správní soud však již výše uvedl, že základní východisko městského soudu (a ostatně i žalovaného) o automatické neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené se členem statutárního orgánu jako zaměstnancem, je chybné. V tomto světle tak nemůže obstát ani závěr o obcházení zákona stěžovatelem. Účelovost jednání spatřoval městský soud též v nejasnostech v předkládaných listinách. Dle Nejvyššího správního soudu však skutečnost, že stěžovatel předložil ve správním řízení dvě plné moci pro pana [příjmení], jednu podepsanou členkami stěžovatele p. M. a p. K., a jednu podepsanou [anonymizováno], jakožto předsedou stěžovatele, sama o sobě neukazuje na snahu o obcházení zákona stěžovatelem a [anonymizováno] a ještě méně na střet jejich zájmů. Sám [anonymizováno] při jednání městského soudu jako zástupce stěžovatele uvedl, že důvodem pro předložení více plných mocí byla snaha doložit všechny podklady Úřadu práce, neboť nevěděl, zda některé podklady nebude správní orgán pokládat za vadné. K sepsání dvou různých plných mocí pak uvedl, že jejich účelem bylo demonstrovat též vůli členské schůze stěžovatele k uzavření pracovního poměru s jeho osobou. Toto vysvětlení není nijak neuvěřitelné a je tedy zřejmé, že soud jej považoval za účelové právě v kontextu judikatury týkající se neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené za obě strany téže osobou. Na obcházení zákona nelze usuzovat ani z„ kvantitativní prvku“ věci, jak učinil městský soud, neboť jak stěžovatel upozornil, tato mnohost řízení u městského soudu je dána opakujícím se charakterem poskytovaného příspěvku. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že mohou existovat případy, kdy jediným cílem uzavření pracovní smlouvy je vylákání příspěvku poskytovaného státem. Má-li však správní orgán podezření, že se o takový případ jedná, musí tímto směrem vést dokazování. To se ovšem v projednávané věci nestalo. Správní orgán nehodnotil na základě skutkových okolností případu ani možné obcházení zákona, ani faktický střet zájmů zaměstnance a zaměstnavatele. Dne 25. 4. 2020 bylo odvolacím orgánem znovu rozhodnuto o odvolání žalobce tak, že rozhodnutí úřadu práce ze dne 15. 7. 2015 bylo ve výroku II. zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. Úřad práce dne 23. 7. 2020 vyzval žadatele k prokázání skutečností rozhodných pro nárok. Dopisem ze dne 8. 8. 2020 žalobce požádal o prodloužení lhůty ke splnění výzvy a namítl podjatost pověřené úřední osoby. Dne 2. 9. 2020 žadatel doložil požadované dokumenty. O žádosti bylo rozhodnuto dne 12. 10. 2020 zamítnutím nároku. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno dne 30. 10. 2020 odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 9. 6. 2021 tak, že předchozí rozhodnutí úřadu práce bylo zrušeno. Úřad práce rozhodl znovu dne 21. 6. 2021 a nárok ve výši 23.998 Kč žalobci přiznal. Rozhodnutí bylo doručeno dne 23. 6. 2021, nabylo právní moci dne 9. 7. 2021. Dne 14. 7. 2021 byl příspěvek v částce 23.998 Kč vyplacen. 4. Mezi účastníky zůstalo sporné, zda žalobci náleží další peněžité zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, zda šlo o řízení složité, zda se na délce řízení podíleli zejména orgány veřejné moci, zda má být zohledněno, že se řízení se nevedlo jen o příspěvek ale také o náklady řízení, které byly vyčísleny Nejvyšším soudem v průběhu řízení na částku 20 342 Kč, zda se žalobce na délce řízení podílel svým chováním, zda nepřiznání příspěvku ohrozilo existenčně žalobce jako neziskovou organizaci a žalobce si tak