25 C 101/2021-28 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se žalobou došlou soudu dne 26. 10. 2021 domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 94 282 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. od 26. 8. 2021 do zaplacení s tím, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Sporné mezi stranami není to, že v předmětném řízení bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani to, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích, sporná je pouze výše zadostiučinění. Žalobce se jako vedlejší účastník připojil před více než 20 lety k dřívějšímu návrhu na odvolání dřívějšího likvidátora [právnická osoba]. [jméno] [příjmení], CSc., který jako likvidátor porušoval své povinnosti závažným způsobem, načež byl tento likvidátor odvolán, což plyne z usnesení [název soudu], č.j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] Ani následně soudem stanovený likvidátor jmenovaný [jméno] [příjmení] nepostupoval v této své funkci řádně a závažným způsobem opakovaně porušoval své povinnosti, proto žalobci nezbylo nic jiného, než dne 24. 9. 2013 podat ve smyslu § 70 odst. 4 obchodního zákoníku návrh na jeho odvolání soudem. Žalobce má za to, že soud, který sám o sobě v jiném senátu [název soudu] v r. 2000 likvidátora [právnická osoba] [anonymizováno] do této funkce jmenoval, se nyní zdráhal toho, jej odvolat, aby soud nenesl odpovědnost, že do funkce jmenoval neodborníka, který likvidaci společnosti zcela nezvládl. Délka řízení činila 7 let a 1 měsíc, žalobce vyčísluje částku na 2 x 10 000 Kč za první 2 roky řízení a za dalších 5 let a 1 měsíc částku 20 000 Kč za rok řízení. Žalobce nikterak nezapříčinil délku řízení. Řízení o odvolání likvidátora [právnická osoba] [anonymizováno] mělo pro žalobce zvýšený význam. Žalobce je akcionářem společnosti, jíž byl likvidátor, jehož odvolání se žalobce domáhal, a následně i domohl. Přes 20 let investoval žalobce do společnosti prostřednictvím akcií, nikoli v nepatrném množství. Žalobce byl v historii společnosti postupně též člen dozorčí rady, předseda dozorčí rady, člen i předseda představenstva. Žalobce nebyl schopen vysvětlit, že triviální řízení o odvolání likvidátora stále není u konce ostatním akcionářům a co že žalobce ve věci urychlení vlastně dělá. Včasným neodvoláním likvidátora společnosti bylo zásadním způsobem zasaženo do žalobcova práva na výplatu likvidačního zůstatku, coby akcionáře společnosti. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že učinila nespornou tu skutečnost, že u ní žalobce dne 26. 2. 2021 uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 158 167 Kč v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení vedeném před [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. K projednání žádosti žalobce došlo dne 16. 9. 2021. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 63 875 Kč. Namítané řízení trvalo celkem 7 let a 1 měsíc, byť v jeho průběhu nebyly zjištěny průtahy ve smyslu neodůvodněné činnosti soudu, je celková délka řízení mírně přesahující 7 let hodnocena již jako nepřiměřená okolnostem případu. Žalovaná vycházela za základní částky 15 000 Kč za rok řízení, následně shledala důvody pro snížení základní částky o 20 % z důvodu zejména procesní složitosti řízení a 10 % z důvodu počtů soudní soustavy podílející na rozhodování. V řízení bylo rozhodováno dvakrát o přerušení řízení, přičemž nejenom soudem prvého stupně, ale také soudem odvolacím. Na dvou stupních soudní soustavy bylo také rozhodováno o návrhu na nařízení předběžného opatření. Nadřízeným soudem bylo rozhodnuto i o návrhu žalobce na určení lhůty k provedení procesního úkonu, a to v době, kdy k průtahům v řízení nedocházelo. Ve věci bylo rozhodnuto dvakrát soudem prvého stupně a dvakrát soudem odvolacím. Žalobce se svým procesním chováním na délce řízení nepodílel, význam řízení pro jeho osobu hodnotí žalovaná jako standartní, dle konstantní judikatury [název soudu] jsou za řízení s vyšším významem pro účastníky považována řízení trestní, opatrovnická, řízení týkající se života a zdraví nebo pracovněprávní spory. Žalovaná má za to, že již poskytnuté odškodnění představuje odpovídající a dostatečnou kompenzaci za vzniklé nemajetkové újmy. Co se týče požadavku žalobce na přiznání úroků z prodlení, žalovaná poukazuje na to, že teprve marným uplynutím lhůty 6 měsíců k projednání nároku se ocitá stát jako dlužník v prodlení a teprve ode dne následujícího po uplynutí této lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení. Jelikož žádost žalobce byla žalované doručena dne 26. 2. 2021, náleží mu případný úrok z prodlení až ode dne 27. 8. 2021. 3. Soud věc projednal a rozhodl dle § 115a o.s.ř., když účastníci s tímto postupem souhlasili. [Anonymizovaný odstavec.] 5. Po právní stránce posoudil soud věc podle § 1, § 5 písm. a), b), § 13 odst. 1, § 31a zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“). Dále podle čl. 6 odst. 1 věty první a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., dále " Úmluva“). Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou OdpŠk, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a OdpŠk). Zakotvením uvedeného nároku zákonodárce naplnil požadavek pramenící z čl. 13 Úmluvy. Smyslem novely bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 z [název soudu] se sídlem ve Štrasburku (dále jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k zákonu č. 160/2006 Sb. Při stanovení výše odškodnění je nutné vycházet z kritérií ustavených judikaturou ESLP. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Soud posuzoval řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (rozsudek ESLP ve věci [příjmení] a ostatní proti České republice ze dne 11.10.2005, § 36). I v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (rozsudek ESLP ve věci [příjmení] proti České republice ze dne 21. 6. 2005, z nějž plyne, že celkovou délku doby řízení nelze zdůvodňovat mj. opakovaným meritorním rozhodováním soudů, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána). Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (srov. např. rozhodnutí [název soudu] sp. zn. [spisová značka]). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález [název soudu] sp. zn. II. ÚS 862/10). 6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že délku posuzovaného řízení u [název soudu] pod sp.zn. [spisová značka] je třeba posoudit již jako nepřiměřenou. Vycházel přitom z celkové délky řízení 7 let a 1 měsíc (od podání žaloby žalobcem dne 24. 9. 2013 do právní moci potvrzujícího rozhodnutí [název soudu] dne 26. 10. 2020. S ohledem na celkovou délku řízení přesahující 7 let dospěl soud k závěru, že délka posuzovaného řízení je již nepřiměřená, odůvodňující finanční odškodnění ve smyslu § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Soud má za to, že nepostačuje poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, ale je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, samo o