28 C 15/2022-27 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se podanou žalobou ze dne [datum] domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 (dále jako„ posuzované řízení“). Žalobkyně v žalobě uvedla, že předmětné řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy byl předběžně uplatněn nárok žalobkyně u žalované, který se stal posléze předmětem posuzovaného řízení. Řízení pak pravomocně skončilo dne [datum] a trvalo tak 4 roky a 11 měsíců. Žalobkyně uvedla, že posuzované řízení bylo zatíženo nepřípustnými průtahy, celková délka byla nepřiměřená s ohledem na jeho charakter (odškodňovací řízení), v procesních postupech soudu byly vady. Žalobkyně délku řízení vnímala negativně v osobní sféře, což mělo vliv na její psychiku a důvěru ve fungování spravedlnosti v ČR. Neodůvodněné průtahy a vážná pochybení v posuzovaném řízení podle žalobkyně bránila právu na odškodnění. Složitost věci žalobkyně hodnotila jako nízkou, význam předmětu řízení naopak jako vysoký; žalobkyně se na délce řízení svých chováním nepodílela. S ohledem na shora uvedené pak žalobkyně vyčíslila nemajetkovou újmu částkou 125 000 Kč. Žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne [datum]. 2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobkyně předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 125 000 Kč z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2112 C 22/2017 uplatnila dne 20. 1. 2022. Žalovaná na základě projednání její žádosti dospěla k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k poznatku, že předmětné řízení bylo zahájeno dne [datum], žalobkyně v něm vystupovala v procesním postavení žalobkyně. Posuzované řízení bylo skončeno odmítnutím ústavní stížnosti dne [datum]. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Řízení se podle žalované vyznačovalo určitým stupněm procesní složitosti, pravomocně bylo rozhodnuto po cca 2 letech od podání žaloby, kdy žalobkyně následně podala dovolání, její žádosti o osvobození od soudních poplatků nebylo soudy na dvou stupních vyhověno, následná ústavní stížnost žalobkyně byla odmítnuta. Na délku řízení tak měla vliv procesní aktivita žalobkyně. Ve věci rozhodovaly soudy na dvou stupních soudní soustavy a Ústavní soud. S ohledem na shora uvedené žalovaná učinila závěr, že na délce řízení se významně podíleli účastníci řízení, pročež uzavřela, že v předmětném posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. 3. V replice ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s tvrzením žalované, že řízení bylo zahájeno až podáním žaloby, neboť do délky řízení je nutné zahrnout i fázi předběžného uplatnění nároku u žalované. Žalobkyně dále nesouhlasila s názorem žalované, že význam posuzovaného řízení pro žalobkyni shledala jako běžný. 4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu Městského soudu v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. [číslo] C 22/2017 u žalované dne 20. 1. 2022. Soud proto toto shodné tvrzení účastníků vzal za své skutkové zjištění podle § 120 odst. 3 o. s. ř. [Obsah přílohového spisu] 6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 7. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003). 8. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věc