37 C 144/2021-68 — Obvodní soud pro Prahu 2

I. Základ sporu 1. Žalobce se svojí žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Svou žalobu odůvodnil tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s Ústavou novelizován, byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení. 2. Projednávaná věc je přitom specifická tím, že právní zástupce žalobce (původně Mgr. Karel Dvořák; nyní je právní zástupkyně Mgr. Tycová-Rambousková) opakovaně podával žaloby jménem různých žalobců, přičemž ve všech případech se tyto žaloby (a související podání) shodovaly téměř doslovně. Zdejší soud (jakož i soud odvolací) se tak již k podstatě projednávané věci vyjadřovala opakovaně, a to řádově v desítkách případů, přičemž v projednávané věci nebylo lze shledat jakýkoliv důvod, proč se od početné judikatury civilních soudů odchýlit. II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření 3. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši 30 000 Kč. Svou žalobu odůvodnil tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, který byl následně v rozporu s Ústavou novelizován zákonem č. 14/2017 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány jeho údaje o majetku, příjmech a závazcích z důvodu jeho postavení veřejného funkcionáře v Centrálním registru oznámení. Tímto docházelo k porušování práv na ochranu jeho soukromí (čl. 7, 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Protiústavnost novely potvrdil Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS. 38/17 ze dne 11. 2. 2020. 4. K porušování práv žalobce docházelo od jeho nástupu do funkce až do 6. 11. 2020. Žalobce vykonává funkci v menší obci, jeho známost je obecně dána výkonem funkce a byl donucen k „ majetkovému striptýzu.“ Zveřejněné informace o žalobci si navíc každý může volně najít na internetu a dál je šířit. Žalobce státu vytýká, že bylo jeho povinností zajistit ochranu jeho práv, této povinnosti však stát nedostál a žalobci vznikla újma, kterou žádal odčinit. 5. Žalovaná ve vyjádření ze dne 7. 12. 2021 uvedla, že § 14b odst. 1, písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů byl zrušen nálezem Ústavního soudu z 11. 2. 2020, vyhlášeným 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 s tím, že tato ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31. 12. 2020. Podle názoru žalované tak nemohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu publikací oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení ani po 11. 2. 2020, neboť zrušení předmětné zákonné úpravy bylo odloženo až do konce roku 2020. Na podporu své argumentace zmiňovala žalovaná stanovisko pléna Ústavního soudu ze 14. 12. 2020, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10. 6. Žalovaná tak žalobou uplatněné nároky pro absenci odpovědnostního titulu neuznala a požadovala, aby soud žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. 7. Podáním ze dne 22. 12. 2021 žalobce doplnil, že žalovaná zveřejňovala informace až do listopadu 2020 v Centrálním registru oznámení, přičemž se jednalo o citlivé informace ze soukromí žalobce a tyto informace byly zveřejňovány bez jakéhokoliv omezení, souhlasu žalobce či možnosti ovlivnit osud oznamovaných údajů. Žalobce uvedl, že jak před vydáním rozhodnutí Ústavního soudu ČR, k němuž došlo 11. 2. 2020, tak po jeho vydání až do 6. 11. 2020 žalovaná ignorovala protiústavnost svého jednání a nadále oznámení neomezeně veřejně zpřístupňovala. Od listopadu 2021 žalovaná zvolila ještě absurdnější přístup a předmětné informace neposkytuje už ani podle zákona č. 106/1999 Sb., což svědčí o její libovůli a popírá to smysl zákona. Ohledně výkladu zásahu do práva na soukromí žalobce dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1022/21. Žalobce dále uvedl, že posouzení věci dle zákona č. 82/1998 Sb. není jednoznačné, když újma vůči státu vyplývá přímo z Listiny základních práv a svobod a není možné se schovávat za právní předpis, který by upravoval pouze určitou skupinu právních vztahů a vyhýbat se tak následkům odpovědnosti za porušení ústavně zakotvených pravidel. V tomto směru odkazuje na ustanovení čl. 7 a 10 Listiny s tím, že není možné ústavně zaručené právo porušovat a vycházet při posuzování následků jeho porušení ze zákonných předpisů, který je normou nižší právní síly. Žalobce rovněž nesouhlasil s obranou žalované, že újma vznikla při legislativní činnosti, která není nesprávným úředním postupem. Žalobce zdůraznil, že derogační nález Ústavního soudu má bezprostřední aplikační dopad na posuzovanou kauzu a nikoliv odloženou vykonatelnost. Žalovaná nerespektovala právo na soukromí a rodinný život garantovaný čl. 8 Úmluvou o ochraně lidských práv a základních práv a svobod. Toto právo nesmí být vykládáno restriktivně, jak dovodil Evropský soud pro lidská práva. Závěrem žalobce poukázal na to, že žalovaná argumentuje odložením vykonatelnosti derogačního nálezu, sama však ještě před uplynutím této lhůty v souladu s nálezem omezila zveřejňování těchto citlivých informací. III. Skutková zjištění 8. Z nesporných tvrzení účastníků, jakož i z listinných důkazů (uplatnění nároku na zadostiučinění ze dne 6. 5. 2021 a stanovisko žalované ze dne 14. 10. 2021) vzal soud za prokázané, že žalobce se dne 6. 5. 2021 obrátil na žalovanou se svojí žádostí o odškodnění. Žalovaná pak o této žádosti rozhodla dne 14. 10. 2021, když žádosti žalobce nevyhověla. 9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 10. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, čímž mělo být zaručeno právo na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení. 11. Z nesporných tvrzení účastníků soud vzal za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, Pl. ÚS 38/17, publikovaným dne 8. 4. 2020 ve Sbírce, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. prosince 2020. Z nálezu vyplývá, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud blíže časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil. 12. Z provedeného dokazování (sdělení tiskového mluvčího Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 11. 2020, stanovisko žalované ze dne 14. 10. 2021 a dopis předsedy ÚOOU ministryni ze dne 10. 11. 2021), z nesporných tvrzení stran a s přihlédnutím k výše uvedenému, soud dospěl k následujícím závěru o skutkovém stavu: žalobce jako veřejný funkcionář byl povinen každoročně předložit průbě