44 C 61/2021-28 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobci se žalobou došlou zdejšímu soudu dne 5. 11. 2021 na žalované domáhali zaplacení celkové částky 200.000 Kč (žalobce ad a) částky 100 000 Kč, žalobkyně ad b) částky 50 000 Kč a žalobkyně ad c) rovněž částky 50 000 Kč) s příslušenstvím ve formě zákonného úroku z prodlení, coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného stran žalobce ad a) u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Návrh na prohlášení konkurzu byl [název soudu] doručen dne 19. 5. 2015 a ten dne 15. 9. 2015 rozhodl o úpadku žalobce ad a). Dne 29. 10. 2020 bylo vydáno usnesení o zrušení konkurzu žalobce ad a), které nabylo právní moci dne 20. 11. 2020. Posuzované řízení podle žalobců trvalo nedůvodně dlouho a žalobce ad a) a jeho rodina po celou dobu jeho trvání čelili v místě bydliště pomluvám a ponižování ze strany věřitelů manželů [příjmení] a chování samotného insolvenčního správce a tím došlo k velkému příkoří, které zasahuje do osobní sféry žalobců. V roce 2018 se obětí citového vydírání stala i žalobkyně ad c), v té době studentka [anonymizováno] [obec], když věřitel [jméno] [příjmení] vnikl do zabezpečené školy, vyvolal hlasitou pomlouvačnou kampaň před některými učiteli a spolužáky a během tohoto výstupu žalobce ad a) označil za zloděje a podvodníka. To vše prohlubovalo psychickou újmu žalobců a jejich existenční nejistotu. U žalobců se objevila nespavost a podrážděnost spojená s bolestmi hlavy a velkou nepřiměřenou únavou. Dopisem ze dne 28. 4. 2021 uplatnili žalobci požadavek na náhradu nemajetkové újmy u žalované, avšak ta o něm do dne podání žaloby nerozhodla. 2. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí v plném rozsahu. Potvrdila, že žalobci u ní dne 28. 4. 2021 uplatnili nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení. K projednání jejich žádosti došlo ve stanovisku ze dne 16. 12. 2021, v němž žalovaná konstatovala, že k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce posuzovaného řízení nedošlo, a současně konstatovala, že žalobkyně ad b) a ad c) ani nebyly účastníky řízení, tudíž jim uplatněné právo nesvědčí. Ve vyjádření dále uvedla, že insolvenční řízení nesměřuje k vyřešení sporu mezi stranami, ale k uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Ústřední roli v insolvenčním řízení nemá soudce, ale insolvenční správce, na jehož úkony není možné nahlížet jako na úkony orgánu státu. Insolvenční správce je soukromou osobou, která činí úkony vlastním jménem a na svou odpovědnost. Soud pouze vykonává dohled nad činností insolvenčního správce a schvaluje významné úkony správce, což soud v posuzovaném řízení řádně činil. Pouze na první fázi insolvenčního řízení lze nahlížet jako na typické soudní řízení. Druhá fáze řízení, tedy vlastní insolvenční řízení, je ovlivněno řadou objektivních a subjektivních okolností, jako je chování účastníků, věřitelů, dlužníků, rozsahem majetku, aj. Chování účastníků řízení i třetích osob, které prodlouží insolvenční řízení, nelze přičíst k tíži státu při hodnocení přiměřenosti délky řízení. V posuzovaném řízení docházelo ke zpeněžování majetku v průběhu celého insolvenčního řízení, byly pravidelně podávány zprávy o stavu řízení a docházelo k vydání výtěžku zajištěným věřitelům. Vliv na celkovou délku řízení měl i incidenční spor. K prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Délka posuzovaného řízení byla ovlivněna zejména jeho charakterem a složitostí a žalovaná ji proto vyhodnotila jako přiměřenou popsaným okolnostem. 3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené (navržené) listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň žalobci a žalovaná s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasili. Žalobci konkludentně, když se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, nevyjádřili, a soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládal, že s tímto souhlasí. Žalovaná vyslovila souhlas v písemném vyjádření k žalobě ze dne 19. 12. 2021. 4. Z předložených (navržených) listinných důkazů zjistil soud tento skutkový stav: 5. Žalobci u žalované dne 28. 4. 2021 uplatnili své nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 16. 12. 2021 shledala, že v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, nedošlo. Současně uzavřela, že žalobkyně ad b) a ad c) nebyly účastníky posuzovaného řízení a uplatněné právo jim proto nesvědčí (plyne tak z žádosti o náhradu újmy ze dne 27. 4. 2021; potvrzení žalované ze dne 29. 4. 2021; stanoviska žalované ze dne 16. 12. 2021) 6. Ze spisu [název soudu] sp. zn. [insolvenční spisová značka] soud zjistil následující skutečnosti: [Anonymizovaný odstavec.] 8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně: 9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. 13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. 14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 15. Soud nejprve posuzoval důvodnost nároku žalobkyň ad b) a ad c). Jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 675/2011, tam, kde další osoby v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní, děje se tak však nikoli přímo, ale zprostředkovaně, skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly. Obdobný závěr plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3394/2010, podle kterého nárok na odškodnění takové nemajetkové újmy (způsobené nepřiměřenou délkou řízení) mají pouze osoby, jimž taková újma vznikla (účastníci řízení, v němž došlo ke vzniku újmy, a za určitých okolností i jejich právní nástupci), nikoli osoby jiné. To plyne z logiky věci (kdo se řízení neúčastnil, nemůže dost dobře utrpět přímou újmu pro jeho nepřiměřenou délku) i z judikatury (která tento nárok považuje za nárok osobní povahy). Z uvedeného plyne, ž