47 C 196/2022-120 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se svou obsáhlou žalobou z 13. 9. 2022 domáhal v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 36/2017 (dále jen„ napadené řízení“) na žalované náhrady škody a nemajetkové újmy v celkové výši 1 219 339 Kč. Uvedl, že přestože v napadeném řízení nebylo formálně vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), tj. takové, jež by nabylo právní moci a následně by bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno, orgány veřejné moci pochybily, když v naříkaném řízení nepřistoupily k aplikaci unijního práva. Brojil proti závěrům soudů, že projednání věci žalobce v předmětné věci nespadalo do pravomoci obecných soudů ČR, pročež usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 113 C 36/2017-42, Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018 č. j. 21 Co 157/2018-111 a Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2019, 23 Cdo 4740/2018-142 považuje za nezákonná, když konstatoval, že každé toto rozhodnutí zvlášť i ve vzájemné souvislosti je schopno přivodit vznik škody a nemajetkové újmy na jeho straně. Nezákonnost výše jmenovaných rozhodnutí spočívá jednotlivě i kumulativně v těchto protiprávních konáních a opominutích: a) opominutí výkladu ust. § 106 odst. 1 o. s. ř. v souladu s unijním právem, včetně relevantní judikatury SDEU, překračující meze procesní autonomie, jsa v rozporu se zásadami efektivity a účinní soudní ochrany, b) rezignaci na kvalifikování nároku žalobce jako porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, zejména čl. 102 SFEU a čl. 3 a 4 Směrnice EP a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014, o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži (dále jen„ Směrnice“), c) nepoužití unijních pravidel hospodářské soutěže obsažených v unijních předpisech sub b), která byl Nejvyšší soud ČR povinen použít z příkazu unijního práva ex officio, d) nepředložení předběžné otázky v rozporu s čl. 267 SFEU, e) nepoužití kolizních norem unijního práva obsažených v Nařízení EP a Rady č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím II“), f) porušení čl. 47 Listiny základních práv EU (dále jen„ LZPEU“), který„ dává jednotlivci právo na přístup k soudu“ a zaručuje účinný prostředek ochrany jeho práv. Žalobce zejména namítal, že se v naříkaném řízení nejednalo o nárok, který by vyplýval z tzv. subdealerské smlouvy (dále jen„ Smlouva“), uzavřené mezi žalobcem a společností A [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba], resp. dříve [právnická osoba] (dále jen„ [anonymizováno]“), ale, že se jednalo o mimosmluvní nárok, když nároky, které byly předmětem napadeného řízení, nemohly vyplývat ze Smlouvy, neboť vznikly po 1. 1. 2017, tj. v období, kdy Smlouva již právně neexistovala. Dále doplnil, že předmětem napadeného řízení byl nárok na zaplacení částky 994 627 Kč po společnosti A, sestávající převážně z ušlého zisku, s odůvodněním, že [anonymizováno] zamezilo žalobci přístup k softwaru a náhradním dílům pro servis stavebních strojů Volvo, když k tomu byla jediná na českém trhu oprávněna. Popsané jednání dle žalobce objektivně vykazuje znaky jedné ze„ skutkových podstat“ zneužití dominance, a to odmítnutí dodávek existujícímu či novému zákazníkovi. Skutečnost, že soudy v napadeném řízení nezohlednily unijní pravidla na ochranu hospodářské soutěže při výkladu ust. § 106 odst. 1 o. s. ř. a rozhodčí doložky v čl. 27 odst. 3 Smlouvy, měla za důsledek, že by se žalobce musel se svým nárokem na náhradu škody ze zneužití dominantního postavení obrátit k rozhodčímu tribunálu v Rakousku. Žalobce měl však námitky, že uvedené není právně možné, mj. proto, že není v pravomoci rozhodců podle čl. 27 odst. 3 Smlouvy rozhodovat o soukromoprávních nárocích vzniklých porušením (unijních) pravidel na ochranu hospodářské soutěže. Závěrem žalobce uvedl, že závěr orgánů veřejné moci, že v napadeném řízení nebyla dána pravomoc českých soudů, a proto má být spor mezi stranami řešen v rozhodčím řízení dle Smlouvy, není pro rozhodce závazný a nelze tak považovat za jisté, že by rozhodci přijali svoji pravomoc stran předmětných mimosmluvních nároků žalobce. S ohledem na uvedené se domáhal částky 994 627 Kč, jakožto ušlého zisku, částky 126 630 Kč, jež představuje náklady řízení, jež jednak musel uhradit žalobce protistraně v napadeném řízení a jednak náklady na své právní zastoupení v naříkaném řízení včetně uplatnění nároku obsaženého v žalobě u žalované. Konečně se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 98 082 Kč, jež mu byla způsobena odmítnutím soudů věc projednat. 2. Žalovaná ve svém vyjádření z 19. 10. 2022 učinila nesporným, že u ní žalobce dne 25. 3. 2022 uplatnil svůj nárok na náhradu škody ve výši 1 128 367 Kč podle OdpŠk, jež mu měla vzniknout v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 113 C 36/2017. Náhrada nemajetkové újmy nebyla ze strany žalobce v rámci předběžného projednání u žalované uplatněna. K projednání žádosti žalobce došlo dne 14. 7. 2022 s tím, že požadovaná náhrada škody nebyla přiznána, a to pro absenci odpovědnostního titulu, neboť v napadeném řízení nebylo vydáno žádné rozhodnutí, jež by jako pravomocné bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno. Namítala, že tvrzené porušení unijního práva a vydání nezákonných rozhodnutí je založeno pouze na domněnkách žalobce, když žalovaná není oprávněna žádným způsobem zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Jde-li o druhý nárok žalobce, a to zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vznesla námitku promlčení. Poslední rozhodnutí ve věci bylo žalobci doručeno nejpozději v dubnu 2020 a od tohoto okamžiku začala běžet 6-ti měsíční lhůta pro uplatnění nároku, jež skončila v měsíci říjnu téhož roku. Byla-li žaloba podána v roce 2022, byla podána opožděně. 3. Žalobce v replice ze 17. 11. 2022 uvedl, že se domáhá, aby zdejší soud v souladu s unijním právem, zda rozhodnutí vydaná krajským a Nejvyšším soudem v napadeném řízení byla vydána v souladu nebo v rozporu s unijním právem. Dále namítal, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a žalovaná zneužívá tohoto institutu k udržení protiprávního stavu. Nadto doplnil, že se v případě žalobce jedná o trvající protiprávní zásah státu do práv žalobce, nezákonná rozhodnutí zrušena nebyla, takže nemohla začít běžet ani promlčecí lhůta a konečně, že lhůta 6-ti měsíců je nepřiměřeně krátká. 4. Protože byly splněny předpoklady podle § 115a o. s. ř., rozhodl soud ve věci samé bez nařízení jednání. 5. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav: 6. Ze spisu Okresního soudu v Berouně sp. zn.: 113 C 36/2017 soud zjistil a vzal za prokázaný následující průběh napadeného řízení. Řízení bylo zahájeno dne 11. 10. 2017 podáním návrhu na vydání platebního rozkazu zdejším žalobcem na částku 994 627 Kč s příslušenstvím vůči společnosti A s tím, že žalovaná byla povinna dle Smlouvy dodávat žalobci stroje a náhradní díly značky Volvo a zajišťovat žalobci jako subdealerovi produktů Volvo na území [anonymizována dvě slova] přístup do programů pro zajištění servisních prohlídek a oprav strojů. Žalovaná dne 1. 9. 2016 zrušila Smlouvu, čímž znemožnila žalobci užívání software k diagnostice závad, žalobce tak nemohl svým zákazníkům poskytovat záruční a pozáruční servis. Částka 124 206,08 Kč se skládá z úhrady opravy, neboť žalovaná odmítla pozáruční servis a ve zbytku z ušlého zisku Dne 3. 11. 2017 vydal Okresní soud v Berouně platební rozkaz, proti kterému podala žalovaná dne 20. 11. 2017 odpor, v němž vznesla námitku ve smyslu § 106 o. s. ř. námitku, že věc má být dle smlouvy účastníků projednána v rozhodčím řízení. Žalovaný uváděl, že se žalobce domáhá žalované částky z titulu protiprávního odmítnutí opravy stroje Volvo, kterou žalovaná v prosinci 2014 žalobci dodala a následně měla odmítnout uznat záruku na náhradní díl, jenž žalobci dodala v únoru 2016 Smlouva mezi účastníky byla podepsána v roce 2010 a ještě do konce roku 2016 byla smlouva platná a účinná. V čl. 27 Smlouvy je pak uvedeno, že:„ Jakýkoliv spor, rozpor nebo nárok vzniklý z nebo v souvislosti s touto smlouvou bude řešen arbitráží, bez práva obrátit se na soudy, v souladu s aktuálně platnými Arbitrážními pravidly UNCITRAL.“ Dne 28. 3. 2018 pak vydal Okresní soud v Berouně usnesení č. j.: 113 C 36/2017-42, kterým řízení zastavil, neboť není dána pravomoc soudů s ohledem na ujednání Smlouvy. Nadto ve Smlouvě si účastníci sjednali, že věc může být ve výjimečných případech předložena soudu, avšak pouze na území Severní Moravy. Okresní soud v Berouně není tedy ani místně příslušný a ani na daný případ nedopadá žádná z výjimek ve Smlouvě uvedených. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil dne 16. 4. 2018 odvoláním. Usnesením Krajského soudu