14 C 130/2023-59 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 12 000 000 EUR představující náhradu nemajetkové újmy, která žalobci měla být způsobena v souvislosti s jeho nezákonně vedeným trestním stíháním u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2018. Žalobce uvedl, že byl stíhán pro trestný čin vraždy, přičemž dle žalobce se jednalo o úmyslné a tendenční řízení Městského státního zastupitelství v Praze, vedené s úmyslem poškodit žalobce a kriminalizovat jeho osobu. Rozsudkem Městského soudu v Praze byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán. K výzvě soudu žalobce upřesnil, že řízení bylo medializováno a zasáhlo do žalobcovi lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, do dobrého jména žalobce. Žalobce má za to, že byl orgány státu bezdůvodně obviněn a postaven před soud, čímž bylo poškozeno jeho jméno. Z těchto důvodů žalobce požaduje žalovanou částku, přičemž se svým nárokem se předběžně obrátil na žalovanou dne 13. 12. 2022. 2. Žalovaná ve svém vyjádření nesporovala skutečnost, že u ní žalobce předběžně uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy v celkové výši 12 000 000 EUR, která žalobci měla vzniknout v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním, a to dne 13. 12. 2022. Žalovaná nárok žalobce odmítla z důvodu promlčení nároku. Žalobkyně uvedla, že předmětné řízení bylo pravomocně skončeno dne 3. 10. 2018. Žalobce následně ve věci podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dne 27. 3. 2019. Z uvedených důvodů žalovaná uzavřela, že ohledně žalobce došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, za které lze považovat usnesení o zahájení trestního stíhání. Předmětné trestní řízení skončilo dne 3. 10. 2018, šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon), tak žalobci uplynula dnem 3. 4. 2019, přičemž žalobce svůj nárok na náhrady přiměřeného zadostiučinění uplatnil u žalované až dne 13. 12. 2022. Z uvedených důvodů vznesla žalovaná námitku promlčení. 3. Vzhledem k tomu, že žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (žalobce konkludentně, když se k výzvě soudu spojené s doložkou podle ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř., v dané lhůtě nevyjádřil, žalovaná výslovně), soud postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., kdy k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, a věc rozhodl bez nařízení jednání. 4. Soud provedl dokazování spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 49 T 8/2018. Z tohoto spisu se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 1. oddělení, ze dne 15. 11. 2017, č. j. KRPA-300234-296/TČ-2017-000071, bylo zahájeno trestní stíhání zdejšího žalobce jako obviněného ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy poškozeného [jméno] [příjmení]. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 49 T 8/2018-1236, byl zdejší žalobce zproštěn obžaloby v bodě A), která mu kladla za vinu skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 11. 2017, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Ve zbylých dvou bodech obžaloby byl zdejší žalobce uznán vinným, a to za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Rozsudek nabyl právní moci dne 3. 10. 2018 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 8 To 90/2018-1365. 5. Ze stanoviska žalované ze dne 4. 9. 2023 se podává, že žalobce se předběžně obrátil na žalovanou se svým nárokem dne 13. 12. 2022, přičemž žalovaná nároku žalobce nevyhověla s odůvodněním, že nárok žalobce je promlčen. 6. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. 7. Podle § 1 zákona, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 8. Podle § 2 zákona odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. 9. Podle § 5 písm. a), b) zákona stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 10. Podle § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 11. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 12. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. 13. Podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. 14. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle zákona je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody. 15. Žalovaná vznesla ve vztahu k uplatněnému nároku námitku promlčení, soud se proto nejprve zabýval důvodností námitky promlčení. 16. Podle § 32 odst. 3 zákona se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. V případě namítaného nezákonného rozhodnutí je rozhodnou skutečností pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno nebo změněno (k tomuto srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2371/2009 či sp. zn. 30 Cdo 962/2012). V posuzovaném případě bylo nezákonné rozhodnutí o trestním stíhání zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2018, č. j. 49 T 8/2018-1236, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2018, č. j. 8 To 90/2018-1365. Uvedené rozhodnutí nabylo právní moci dne 3. 10. 2018. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až dne 13. 12. 2022, pročež nedošlo ani ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu ust. § 35 odst. 1 zákona, neboť promlčecí lhůta uplynula dnem 3. 4. 2019. 17. Nárok žalobce uplatněný žalobou je tak promlčen, a soud proto s ohledem na shora uvedené žalobu v celém rozsahu zamítl. 18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalované, která měla plný úspěch ve věci, právo na náhradu nákladů řízení. Náhradu nákladů řízení žalované představuje paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon ve věci (vyjádření k žalobě) podle ust. § 151 odst. 3 o.s.ř., tj. 300 Kč á úkon podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, za vyjádření ve věci samé (§ 1 odst. 3 písm. a/ cit. vyhl.). Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř.