14 C 144/2022-86 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované náhrady nemajetkové újmy za tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v tvrzené nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 30 C 241/2013, které bylo zahájeno 25. 4. 2013. Uvedla k tomu, že v posuzovaném řízení byla účastníkem řízení na straně žalované, jednalo se o soudní spor o zaplacení peněžitého plnění ve výši 432 385,60 Kč s příslušenstvím s tím, že následně došlo ke spojení tohoto řízení s řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 30 C 525/2015, kde rovněž vystupovala na straně žalované a kdy se jednalo o zaplacení částky 293 584 Kč s příslušenstvím. Dne 15. 12. 2020 vydal Okresní soud Plzeň-město rozsudek čj. 30 C 241/2013-893, kterým byla žalobkyně jako žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobci částku 725 969,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z částky 432 385,60 Kč od 27. 2. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 293 584 Kč od 14. 4. 2014 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 912 618 Kč. Dále jí byla uložena povinnost nahradit náklady státu ve výši 49 325,98 Kč, to vše do tří dnů ode dne právní moci rozsudku soudu. K odvolání bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2021 č.j. 25 Co 109/2021-955, kterým byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. a III. potvrzen a ve výroku II. byl změněn tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni ve sporu na náhradě nákladů částku 867 073 Kč a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Dále byla uznána povinnou zaplatit žalobci ve sporu na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 27 878 Kč. Rozsudek Krajského soudu v Plzni nabyl právní moci dne 19. 7. 2021. K pravomocnému skončení řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 30 C 241/2003 ve spojení s řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň-město pod původní sp. zn. 30 C 525/2015 došlo po 8 letech 2 měsících. Řízení bylo zahájeno dne 25. 3. 2013, pravomocně bylo ukončeno dne 19. 7. 2021. K podanému dovolání bylo vedeno dovolací řízení, usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání odmítnuto, rovněž došlo k odmítnutí podané ústavní stížnosti. Žalobkyně tak využila všechny zákonem předvídané opravné prostředky. S ohledem na délku trvání soudního řízení je zřejmé, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci soudem v přiměřené lhůtě. Lhůta 8 let a 2 měsíců není lhůtou přiměřenou k projednání věci. Je zřejmé, že v řízení byly průtahy, které způsobily nepřiměřenost délky soudního sporu, případně soud nejednal efektivně, v rámci hospodárnosti řízení a jeho rychlosti. V důsledku uvedeného došlo: a) k neúměrnému navýšení dlužné částky o úrok z prodlení, který se s ohledem na délku soudního sporu dost na úroveň téměř 70% dlužné částky. Jistina dlužné částky činila 725 969,60 Kč, úrok z prodlení ke dni pravomocného skončení soudního řízení 428 413 Kč, b) k neúměrnému navýšení nákladů soudního řízení. Náklady soudního řízení představovaly v řízení před Okresním soudem Plzeň-město jako soudem I. stupně 867 073 Kč Pokud by soudní řízení trvalo přiměřenou dobu, za kterou žalobce považuje dobu max. 3 let soudního sporu, činila by výše dlužné částky představující úrok z prodlení max. částku 160 654 Kč a náklady řízení by představovaly max. 1/3 částky, tj. max částku 290 000 Kč. Má proto za to, že má nárok na poskytnutí zadostiučinění, které si stanovuje v rozsahu 2/3 nákladů řízení, tj. v rozsahu částky 578 048 Kč a v rozsahu úroku z prodlení za dobu 5-ti let, tj. v rozsahu částky 267 759 Kč. Žalobkyně uplatnila svůj nárok za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., řízení je vedeno u žalované pod č.j. MSP-2573/2021-ODSK-ODSK/2. Do podání žaloby i přes uplynutí 6-ti měsíční lhůty žalovaná nerozhodla. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobkyně dne 2. 11. 2021 uplatnila nárok na náhradu škody v celkové výši 845 807 Kč ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v platném znění za nesprávný úřední postup ve shora uvedeném řízení. K projednání žádosti došlo dne 19. 8. 2022. Žalovaná konstatovala, že v předmětném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., požadované zadostiučinění tak nebylo žalobci poskytnuto. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Odkázala na recentní judikaturu zejména článek odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73, rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37, rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40, rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v ust. § 31 a odst. 3 zákona umožňuje vyřešit otázku, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě, zda tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu či nikoliv. Odkázala na průběh posuzovaného řízení trvajícího od 23.4.2013 do 22.3.2022. Předmětem posuzovaného řízení byla žaloba o zaplacení částky 432 385,60 Kč ze smlouvy o dílo (stavební práce). Řízení se vyznačovalo vysokým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti. Nároky ze smlouvy o dílo v podobě stavebních prací jsou vždy důkazně komplikované, projednávaný spor vyžadoval obsáhlé dokazování, znalecké zkoumání, které v tomto případě vyústilo dokonce v několik doplňků znaleckého posudku. Doplňky nebyly zpracovávány proto, že by bylo vadné samotné zadání, ovšem v důsledku neustálého doplňování a změn tvrzení, zejména ze strany žalovaného – tedy nynějšího žalobce (viz např. odůvodnění druhého rozsudku odvolacího soudu). Žalobce se tedy na řízení dále podílel opakovanými žádostmi o odročení již nařízených jednání a předkládáním dalších obsáhlých vyjádření s množstvím dalších a dalších důkazních návrhů těsně před nařízenými jednáními. Ve věci bylo rozhodováno soudy na všech třech úrovních soudní soustavy plus soudem Ústavním, kdy soud I. stupně rozhodoval ve věci samé dvakrát, soud II. stupně dvakrát, Nejvyšší soud jednou a Ústavní soud též jednou. Procesně bylo rozhodováno např. o uložení pořádkové pokuty, věcné příslušnosti, ustanovení znalců, znalečném aj. Délka řízení je tedy z podstatné části způsobena procesní aktivitou účastníků, kdy k nápravě věcně či právně nesprávných rozhodnutí soudu jsou účastníkovi řízení zákonem poskytnuty prostředky k ochraně jeho práv, tedy opravné prostředky a mimořádné opravné prostředky, které má účastník ve stanovených lhůtách možnost využít, což mu pochopitelně nelze přičítat k tíži. Jestliže ovšem účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů. Význam řízení pro žalobce shledala žalovaná jako běžný. Podle ustálené judikatury ESLP je věnována zvýšená pozornost zejména věcem trestním, opatrovnickým, pracovněprávním, věcem osobního stavu či věcem týkajících se života nebo zdraví. V rámci posuzovaného řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno zcela plynule a koncentrovaně. Výsledná délka způsobena zejména složitostí věci, četností rozhodování soudů a procesním chováním žalobce. Žalovaná tedy dospěla k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/0998 Sb. Žalovaná na svém stanovisku setrvává. 3. Pokud se žalovaná vyjadřovala též ke konstrukci žalobního požadavku jako náhrady majetkové škody, pak soud avizoval, že vnímá požadavek žalobkyně jako nemajetkovou újmu vycházející z částky blížící se k sumě, kterou byla ve svém důsledku povinna jako žalovaná úspěšnému žalobci v posuzovaném řízení uhradit. Uvedený požadavek proto soud posuzoval z hlediska zadostiučinění tak, jak žalobkyně v žalobě uvedla na straně 3 žaloby, v 2. odstavci, v němž precizovala, že požaduje zadostiučinění, které stanovuje, koncipuje a vychází při jeho určení ze škody, která jí vznikla. Tedy nikoli majetkové újmy. 4. Nesporným je, že nárok u žalované byl u žalované v sou