14 C 204/2022-46 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobce se podanou žalobou ze dne 20. 9. 2022 domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 V 16/2011 (dále jen jako„ posuzované řízení“). Žalobce ve své žalobě uvedl, že předmětné řízení bylo skončeno dne 22. 12. 2021, délka řízení téměř 11 let byla dle žalobce nepřiměřeně dlouhá. Žalobce uvedl, že první jednání ve věci se konalo až po uplynutí téměř jednoho roku po podání žaloby. U soudu prvního stupně došlo ke čtyřem změnám v osobě rozhodujícího soudce, byl vydán mezitímní rozsudek. Žalobce k průtahům nikterak nepřispěl svou nečinností, průtahy v řízení tak byly způsobeny výlučně nečinností soudu prvního stupně. Žalobce má za to, že věc nebyla složitá, naopak význam řízení hodnotí žalobce jako zásadní, neboť se jednalo o útok na podstatnou část žalobcova majetku. Žalobce z uvedených důvodů požaduje za rok trvání řízení odškodnění ve výši 20 000 Kč, přičemž je dle žalobce na místě zvýšit sazbu nemajetkové újmy o 50 % z důvodu zásadního významu řízení pro žalobce. Žalobce se se svou žádostí předběžně obrátil na žalovanou dopisem ze dne 22. 3. 2022. 2. Žalovaná ve svém vyjádření učinila nesporným, že u ní žalobce předběžně svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 16/2011 uplatnil dne 21. 3. 2022. Žalovaná na základě projednání jeho žádosti dospěla k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a poskytla mu zadostiučinění ve výši 89 063 Kč. Žalovaná shrnula průběh posuzovaného řízení a dospěla k závěru, že předmětné řízení trvalo 8 let a 11 měsíců. Žalovaná shledala v řízení nekoncentrovanost a rozhodnutí soudu I. stupně bylo rušeno i z důvodu nepřezkoumatelnosti. Žalovaná přistoupila k finančnímu odškodnění, přičemž vycházela ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, s výjimkou prvních dvou let řízení, kdy vycházela z částky poloviční. Žalobkyně následně přistoupila ke snížení základní výše zadostiučinění o 20 % z důvodu složitosti řízení a o 5 % z důvodu četnosti rozhodování soudů. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 000 000 Kč, 2 967 000 Kč a 229 415 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Řízení bylo po stránce skutkové, právní a procesní složité, bylo prováděno široké dokazování, byl vypracován znalecký posudek. Ve věci rozhodovaly soudy na dvou stupních soudní soustavy, opakovaně bylo rozhodováno v procesních otázkách, procesní aktivita účastníků tak částečně ovlivnila délku řízení. Význam řízení pro žalobce pak žalovaná hodnotila jako běžný. 3. V dané věci soud na základě výsledků přípravy jednání dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Účastníci s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud tedy s ohledem na splnění podmínek předvídaných shora cit. ust. § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání. [Obsah přílohového spisu] 5. Ze stanoviska žalované ze dne 31. 10. 2022 se podává, že žalovaná vyhověla žádosti žalobce na přiměřené zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 16/2011, a přiznala žalobci odškodnění ve výši 89 063 Kč. 6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon) stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 7. Podle ust. § 2 zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. 8. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. 9. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Délka řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň ji lze přičítat působením státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení. Soud ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (viz. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005). Průtah, který se vyskytne jen v určité fázi řízení, pak Evropský soud pro lidská práva toleruje, za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (rozsudek Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002, Krča proti České republice ze dne 18. 3. 2003). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (např. rozsudek Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Z tohoto rozsudku pak plyne, že celkovou délku řízení nelze zdůvodňovat mimo jiné opakovaným meritorním rozhodováním soudu, pokud byla rozhodnutí soudu nižší instance rušena soudy vyšších instancí pro pochybení, jež jim byla vytýkána. Přiměřenost délky řízení tedy soud posuzuje s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz. rozsudek ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 3. 2003). 11. Při právním zhodnocení celé věci se soud zabýval shora uvedenými zákonnými ustanoveními v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, judikaturou ESLP pro lidská práva a judikaturou NS ČR a posoudil věc po právní stránce následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem apod.), nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Proto již pro posuzování přiměřenosti délky řízení (tedy nejenom při určení výše zadostiučinění), je třeba vycházet z kritérií stanovených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka ří