14 C 49/2022-72 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, v režimu zákona č. 82/1998 Sb. která ji měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem v řízení původně vedeném u Krajského soudu v Brně pod spisovou značkou 12 Cm 176/2009, a které trvalo přes 7 let. 2. Žalovaná konstatovala, že v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 12 Cm 176/2009 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění. 3. Nesporným mezi stranami bylo, že nárok u žalované byl uplatněn dne 7. 7. 2021. [Obsah přílohového spisu] 5. Skutkovým zjištěním soudu je, že u Krajského soudu v Brně pod č.j. 12 Cm 176/2009 bylo řízení zahájeno v prosinci 2009 u Krajského soudu v Brně, v němž byla žalobkyně žalovanou, soud v červnu 2010 vydal platební rozkaz - ten byl doručen žalobkyni 8.7.2010. Od tohoto momentu se žalobkyně o probíhajícím řízení vedeném proti ní, dozvěděla. Od tohoto data mohla být v nejistotě ohledně výsledku řízení a mohla jí vznikat nemajetková újma. V červenci 2010 byl podán z její strany odpor (ten přeposlán protistraně). Soud pak až referátem z 7.10.2011 nařizuje soud jednání na 8.11.2011. Pak bylo rozhodováno o přistoupení vedlejšího účastníka na straně žalované [celé jméno žalobce], a to [anonymizováno] ([číslo]). Následně až 11/ 2016 byly provedeny další úkony soudu, tzn. nastala opět prodleva na straně soudu. Byl ustanoven znalec a v 10/2017 byl vyhotoven znalecký posudek. Následovalo nařízení jednání na 1/ 2018 – to však bylo odročeno pro avizované smírné jednání mezi stranami, které však nedopadlo očekávaným způsobem a další jednání bylo nařízeno na duben 2018. Dne 10.4.2018 došlo k zpětvzetí žaloby. Poté bylo soudem vyžadováno od účastníků majetkové prohlášení pro požadavek tamního žalobce na moderaci nákladů řízení. Dne 12.12.2018 bylo řízení zastaveno. Pak probíhalo již jen co do nákladů řízení, které napadla tamní žalobkyně odvoláním. Tudíž nynější žalobkyně již žádnou nejistotu ohledně meritorního rozhodnutí v řízení nemohla pociťovat. Definitivní rozhodnutí bylo dne 4.6.2019 rozesláno stranám. Relevantní délka řízení ve vztahu k žalobkyni tak činila od 8.7.2010 do 10.4.2018; necelých 8 let, tedy 7 let a 9 měsíců. 6. Podle § 1 zákona číslo 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. 7. Podle § 5 zákona číslo 82/1998 Sb., stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním a nesprávným úředním postupem. 8. Podle ust. § 13 odst. 1 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle ust. § 26 zákona, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). 9. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. 10. Otázku přiměřenosti délky řízení v předmětné věci je třeba posoudit v souladu zejména s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), který mj. zakotvuje právo každého na projednání věci v přiměřené lhůtě, a příslušnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“). Z ní kromě jiného plyne, že přiměřenost délky řízení se posuzuje podle okolností případu a s ohledem zejména na složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (viz např. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. července 2003, § 73). Průtah v určité fázi řízení lze tolerovat za předpokladu, že celková délka řízení nebude nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8. prosince 1983, § 37). Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Chování stěžovatele představuje objektivní faktor, který není přičitatelný žalovanému státu a je třeba ho vzít v úvahu při rozhodování o překročení přiměřené lhůty (viz např. rozsudek ESLP ve věci Versini proti Francii ze dne 10. července 2001, § 28). Obecně je délka řízení je dána nejen činností či nečinností příslušného orgánu veřejné moci, ale i složitostí věci, počtem úkonů, které je třeba ve věci provést, a počtem instancí, které ve věci rozhodují, chováním účastníků řízení, jímž přispěli k průtahům v řízení, a též chováním, jímž přispěli k odstranění vzniklých průtahů v řízení, a významu řízení pro poškozeného. Přiměřenost délky řízení je jen jedním z aspektů práva na spravedlivý proces, který nelze uplatňovat na úkor aspektů dalších, jimiž je zejména zájem na řádném zjištění skutkového stavu věci, který je cílem každého procesu. Délku řízení lze označit za nepřiměřenou tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících výlučně z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv žadatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků řízení a jsou vyvolány okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou. Otázky přiměřenosti délky řízení je nutno vždy zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. To znamená, že stát je možno činit odpovědným pouze za ty průtahy, které by byly způsobeny liknavým postupem státních orgánů. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, které bylo vydáno v zájmu sjednocení rozhodování soudů prvních stupňů a soudů odvolacích o otázce postupu při stanovení přiměřeného zadostiučinění podle ustanovení § 31a) zákona č. 82/1998 Sb. 11. Za spravedlivou k odškodnění nemajetkové újmy je třeba považovat takovou náhradu, která umožní poškozenému napravit důsledky nesprávného úředního postupu a procesní subjekt se tak přestane považovat za poškozeného (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.12.2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009). Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty stran jeho právního postavení, nikoliv sankcionování státu za to, že k nepřiměřené délce řízení došlo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2010, sp.zn. 30 Cdo 1313/2010). S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyni náleží odškodnění nemajetkové újmy v základu 15 000 Kč/rok posuzovaného řízení. 12. Na základě posouzení zjištěného skutkového stavu a jeho přiměření k citované zákonné úpravě soud dospěl k závěru, že žalobě lze částečně vyhovět a že požadavek žalobkyně na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích, je co do základu oprávněný. V posuzovaném řízení došlo ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v porušení práv