15 C 275/2022-60 — Obvodní soud pro Prahu 2

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky jako náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. [spisová značka]. Žalobce byl žalobcem v řízení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. [spisová značka] proti žalované Česká republika – Ministerstvo financí, o určení vlastnického práva k nemovitostem. Popsal průběh namítaného řízení tak, že k Městskému soudu v Praze dne [datum] podal žalobu (věc byla následně postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Labem), kterou se domáhal na tehdy žalovaném [příjmení] fondu ČR a České republice, zastoupené Pozemkovým fondem ČR určení toho, že určité nemovitosti jsou ve vlastnictví České republiky a toho, že smlouva [číslo] o prodeji části podniku uzavřená mezi žalobcem a Pozemkovým fondem ČR, je neplatná. Řízení před soudem prvního stupně skončilo rozsudkem č. j. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Proti rozsudku bylo podáno odvolání, o odvolání rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem v řízení č. j. [spisová značka]. Rozsudkem ze dne [datum], který byl doručen [datum] pak Krajský soud rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu byl změněn tak, že se žaloba na určení vlastnictví předmětných pozemků zamítá. Okresní soud totiž v prvním stupni rozhodl tak, že žaloba je důvodná a že k převodu vlastnického práva nedošlo. Řízení tedy trvalo od [datum] do [datum], kdy rozhodnutí nabylo právní moci, to jest 10 let a 9 měsíců. S odkazem na judikaturu NS ČR proto žalobce požaduje maximální částku ročního zadostiučinění ve výši 20.000 Kč, neboť jde o řízení extrémně dlouhé, když délka byla několikanásobně delší, než by bylo možno s ohledem na okolnosti případu očekávat. Za první dva roky trvání řízení je požadováno 20.000 Kč a za dalších 8 let 20.000 Kč / rok, tj. 180.000 Kč a za 9 měsíců (počítáno do [datum]) á 1667 Kč, tj. 15.003 Kč Celkem tedy 195.003 Kč. Tuto částku považuje žalobce za základní. V řízení shledává průtahy spočívající v legislativní nejasnosti ohledně tzv. zákonného zmocnění Pozemkového fondu, dále praxí resortu Ministerstva zemědělství a Pozemkového fondu při formulování smluv, dále přípravou privatizace. Tyto okolnosti ovšem nejdou na vrub navrhovatele. Kromě toho je zde určitý rozpor mezi rozhodnutím Městského soudu v Praze (a následně Vrchního soudu a Nejvyššího soudu ČR) a posouzením Krajského soudu v Ústí nad Labem, který měnil původní rozsudek Okresního soudu, který byl souladný se stanoviskem Městského soudu v Praze. Svojí roli hrála i změna rozhodujících soudců v průběhu řízení. Význam pro žalobce je (kromě samotné délky řízení a v důsledku toho nejistoty o tom, kdo je vlastníkem, což způsobilo nemožnost provádět investice do potřebných sanací předmětu prodeje, takže předmět nebyl užíván a zanikla i síť provozovatelů živočišné výroby pro které byl areál připravován, což znamená také újmu pro žalobce) v tom, že v návaznosti na řešení platnosti a neplatnosti převodu výše uvedeného majetku se budou řešit i spory vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem za tzv. trvale se obracející zásoby, které podle převádějícího Pozemkového fondu byly součástí převáděné části podniku, kde se domáhá původně Komerční banka, nyní zahraniční subjekt, (který získal pohledávky) nejen jistiny a úroků, ale i kapitalizovaných úroků a z toho vyplývající nové vypočtené úroky v částkách, které násobně převyšují základní kupní cenu. Tento význam nelze odklidit poukazem na to, že mohl žalobce uhradit předmětnou pohledávku, a to z několika důvodů. Úhrada pohledávky by znamenala uznání co do důvodů a výše a kromě toho ze stanoviska Městského soudu v Praze vyplývalo, že jednak pro rozpor v označení vlastníka a prodávajícího jeví se smlouva neplatná a kromě toho bylo zdůrazněno, že i pro závažné vady ekologického auditu smlouva jeví se neplatná. Navrhovatel se tedy řídil stanoviskem Městského soudu v Praze, kdy k rozhodnutí v jeho prospěch nedošlo toliko proto, že ani soudy nevycházely z toho, že by prodávající Pozemkový fond ČR nebyl vlastníkem, ale jenom správcem, když např. v předmětné smlouvě se Pozemkový fond označuje za vlastníka minimálně pětkrát, takže jde o výlučné vlastnictví Pozemkového fondu, který jako právnická osoba jako prodávající vlastník rovněž mohl vystupovat. Pokud jde o průběh řízení, pak žalobce vyčítá soudu hrubě nekoncentrovaný postup v řízení. Z výpisu portálu infosoud vyplývá, že po podání žaloby [datum] byl v r. 2012 spis sice na tři dny odeslán krajskému soudu, ale až do [datum] se ve věci žádné úkony nečinily. Po podání žaloby v dubnu 2011 byl žalobce pouze usnesením z [datum] vyzván k zaplacení soudního poplatku za žalobu. Tedy až po více než roce. První jednání se konalo, a to nikoliv zaviněním účastníků, až v roce 2019, tedy až po 8 letech od zahájení řízení. Řízení přitom nebylo přerušeno. K předběžnému projednání nároku žalovaná stanovila základní částku zadostiučinění na 146.250 Kč, kdy vychází z roční částky 15.000 Kč a tuto násobí 10 roky a 9 měsíci, když první dva roky jsou kráceny na polovinu (2 x [číslo] + 8 x [číslo] + 9 x [číslo]). Dále však je pak tato částka krácena o 20% z důvodu složitosti řízení. S tímto stanovením zadostiučinění žalobce nesouhlasí. Pokud jde o krácení zadostiučinění o 20% z důvodu složitosti, tak pro toto není důvod. Krajský soud při projednání odvolání žalobce vycházel z toho, že jde o jednoduchý případ, postup Pozemkového fondu vyplývá podle Krajského soudu přímo ze zákona a dovozuje, že se nejednalo o jiný prodávající subjekt, nýbrž o pouhé nesprávné označení prodávajícího v kupní smlouvě. Nelze tedy spatřovat ani složitost skutkovou, ani složitost v právním posouzení věci. Skutečnost, že se jednalo o nikoliv složitou záležitost, pak je zřejmá i z postupu jednání soudu, poté, co konečně věc začala být projednávána. Od nařízení prvního jednání v květnu 2019 pak došlo k vydání rozsudku soudem prvého stupně [datum], tedy v podstatě za jeden rok. Odvolací soud pak vydal rozhodnutí [datum]. Od prvého jednání ve věci do právní moci pak bylo řízení skončeno v dvou a půl letech. Pokud Okresní soud v Ústí nad Labem postupoval řádně, mohla být věc skončena ve třech letech od zahájení řízení. Důvodem průtahů je tedy hrubě nekoncentrované řízení v letech 2011 až 2019, nikoliv složitost věci a není tedy na místě snižování základní částky. Stejně tak potom tato hrubá nekoncentrace je důvodem pro to, aby nebyla snižována základní částka odškodnění za prvé dva roky na polovic. V těchto letech se nekonalo žádné jednání a soud v ničem nekonal, když toliko vyzval k zaplacení SOP. Tento postup, resp. nekonání nemohl vést k vydání žádného rozhodnutí, natož rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce též nesouhlasí s výší odškodnění, která je stanovena na částku 15.000 Kč za rok. Žalobce trvá na tom, že v tomto případě, kdy více než 8 let nebylo činěno ve věci ničeho, jde o tak nekoncentrovaný postup v řízení, který měl za následek tak závažný zásah do práv žalobce, že bude nutné se přiblížit maximální hranici odškodnění, ke které dospívá Nejvyšší soud ve svém Stanovisku Cpjn 206/2010 z [datum], tedy k částce 20.000 Kč. [příjmení] 117.000 Kč byla žalobci zaplacena. Žalobce se tedy domáhá částky 78.000 Kč jako rozdílu mezi částkou nárokovanou 195.000 Kč a částkou vyplacenou 117.000 Kč. 2. Žalovaná shrnula vývoj řízení vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] a zároveň učinila nespornou skutečnost, že žalobce u ní přípisem, doručeným žalované dne [datum], uplatnil nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, který vyčíslil ve výši 180.000 Kč. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení byla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění, poskytla žalovaná žalobci zadostiučinění v penězích ve výši 117.000 Kč. Délka řízení, za niž bylo v rámci předběžného projednání požadováno peněžité odškodnění, činila 10 let a 9 měsíců. V definovaném období bylo v řízení procesně rozhodováno na dvou stupních soudní soustavy, z toho meritorně bylo rozhodováno jednou soudem nalézacím a jednou soudem odvolacím. Věc vykazovala jistou míru právní i skutkové složitosti. V rámci řízení bylo rozhodováno o věcné příslušnosti, soud taktéž obsáhle řešil otázku oprávnění organizačních složek státu za stát v posuzovaném řízení jednat. S posuzovaným řízením souviselo řízení předchozí, právní základ žaloby taktéž vykazoval určitou míru složitosti. Význam řízení pro žalobce žalovaná shledala jako standardní. Co se týče posouzení celkové délky řízení z hlediska její nepřiměřenosti, provedeným spisovým šetřením byly zjištěny jednotlivé dílčí průtahy ze strany soudu, kdy tento nečinil některé procesní úkony v přiměřených lhůtách. Nelze ale souhlasit se žalobcem, že v řízení nebyly činěny žádné úkony. Soud řešil, s kterou organizační složkou státu bude v řízení jednat. Byla vydána i rozhodnutí,