11 C 168/2018-451 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28.3.2018 ve znění částečného zpětvzetí ze dne 27.3.2020 a doplněnou podáním ze dne 20.3.2019 (č.l. 90), ze dne 9.12.2019 (č.l. 120), ze dne 28.2.2020 (č.l. 219) a ze dne 18.5.2021 (č.l. 440) domáhala na žalované zaplacení částky 4 346 924,82 Kč s příslušenstvím představující dle ní ze strany žalované nezaplacenou zdravotní péči poskytnutou žalobkyní pojištěncům žalované – pacientům žalobkyně za období 2015 a 2016. K odůvodnění žaloby uvedla, že jakožto pobytové zařízení sociálních služeb v souladu s ust. § 36 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a ust. § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění poskytuje žalobkyně ošetřovatelskou a rehabilitační péči pojištěncům umístěným u žalobkyně na základě smlouvy č. [číslo] ze dne 14. 5. 2007 a zvláštní smlouvy č. [číslo] ze dne 19. 5. 2015, obě ve znění příslušných dodatků. Na základě finančního vypořádání předběžných úhrad za roky 2015 a 2016 žalovaná za poskytnutou péči jejím pojištěncům uhradila žalobkyni 2 031 740,57 Kč v roce 2015 a 2 051 388,98 Kč v roce 2016. Vzhledem k absenci oboustranně podepsaných úhradových dodatků byla výsledná hodnota bodu za jednotlivá období stanovena vždy na základě analogické aplikace příslušné úhradové vyhlášky. Dle žalobkyně žalovanou poskytnuté úhrady za jednotlivá období (roky 2015 a 2016) nepostačují ke krytí nezbytných nákladů s poskytováním zdravotní péče souvisejících, čímž žalobkyni každoročně vznikla dále vyčíslená finanční ztráta, v uvedených letech kumulována až do výše žalované částky, kterou byla žalobkyně nucena kompenzovat mimo jiné na úkor jiných služeb nabízených svým klientům. Ačkoliv Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 uvedl, že samo neuhrazení té částky za zdravotní péči, kterou stěžovatel požadoval (fakturoval), a naopak uhrazení částky jiné (nižší), ještě bez dalšího nevypovídá o míře zásahu do majetkových práv stěžovatele, ani o míře zásahu do práva na provozování hospodářské činnosti, neboť není postaveno najisto, že na částku, kterou stěžovatel požadoval, měl právní (či dokonce ústavní) nárok, tak v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 tentýž soud ve vztahu k cenové regulaci uvedl, že„ nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti“. Uvedené závěry vztáhnul Ústavní soud též na určování výše úhrad za zdravotní péči. Je-li výše úhrady za zdravotní péči stanovena soudem z důvodu absence právní úpravy, byť analogickým použitím předpisu nejbližšího (úhradové vyhlášky), stále platí, že je možno tuto cenu stanovit též s ohledem na prokázané nutně vynaložené náklady tak, aby byla umožněna jejich návratnost v zájmu dodržení čl. 26 odst. 1 Listiny. Z nezávislých zpráv o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb v sociálním zařízení v letech 2015 a 2016 u příspěvkové organizace [název žalobkyně] ze dne 4. 11. 2017, 18. 1. 2018 a 23. 10. 2017, které zpracovala auditorka [titul] [jméno] [příjmení], [IČO], vyplývá, že ztráta žalobkyně ze zdravotní služby poskytované všem klientům, a to bez ohledu na zdravotní pojišťovnu, u které jsou registrováni, činila v roce 2015 2.918.207,00 Kč a v roce 2016 2.804.677,00 Kč. V návaznosti na provedené audity žalobkyně rovněž vypočetla a stanovila tzv. bezztrátové hodnoty bodu v jednotlivých letech, které činí za rok 2015 1,78 Kč/bod a za rok 2016 1,87 Kč/bod. Součinem příslušného počtu bodů vykázaných žalobkyní v roce 2015 a 2016 a tzv. bezztrátové hodnoty bodu dospěla žalobkyně k částce potřebné k pokrytí nezbytných nákladů na jím poskytnutou péči. Dle přesvědčení žalobkyně cenová regulace v daném konkrétním případě zjevně přesáhla meze ústavnosti, a proto nyní zpětně žádá úhradu ve výši odpovídající součinu tzv. bezztrátové hodnoty bodu a celkového počtu vykázaných bodů, tedy za rok 2015 (2 433 546,00 x 1,78) = 4.331.711,88 Kč – 2.031.740,57 Kč (VZP vypočtená výsledná úhrada za r. 2015) = 2.299.971,31 Kč a za rok 2016 (2 191 627,00 x 1,87) = 4.098.342,49 Kč – 2.051.388,98 Kč (VZP vypočtená výsledná úhrada za r. 2016) = 2.046.953,51 Kč. Žalovanou uznaný počet bodů za rok 2015 činil 2 433 546 bodů, za něž žalovaná uhradila žalobkyni 2 031 741,57 Kč, tedy hodnotu 0, 83488891 Kč/bod. Náklad vynaložený na poskytnutou zdravotní péči v roce 2015 činil 5 151 810 Kč, výnos od zdravotních pojišťoven činil 2 233 603 Kč, počet vykázaných a uznaných bodů u všech zdravotních pojišťoven činí 2 900 238 bodů. Náklad připadající na jeden vykázaný bod tedy činil 1,78 Kč, což je částka, která dle přesvědčení žalobkyně měla být za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované uhrazena. Za rok 2016 činil žalovanou uznaný počet bodů 2 191 627 bodů, za něž žalovaná uhradila žalobkyni 2 051 368,98 Kč, tedy hodnotu 0, 93601191 Kč/bod. Náklad vynaložený na poskytnutou zdravotní péči v roce 2016 činil 5 409 023 Kč, výnos od zdravotních pojišťoven činil 2 604 346 Kč, počet vykázaných a uznaných bodů u všech zdravotních pojišťoven činil 2 897 888 bodů. Náklad připadající na jeden vykázaný bod u všech zdravotních pojišťoven tedy činil 1,87 Kč. Nezbytné náklady související se zdravotní péčí v jednotlivých letech jsou charakterizovány v nezávislých zprávách o ověření nákladů a výnosů poskytnutých zdravotních služeb za jednotlivá období. Žalobkyně dále poukazuje na to, že je příspěvkovou organizací města Ústí nad Orlicí, které poskytuje žalobkyni příspěvek na provoz, dalšími zdroji financování jsou dotace ze státního rozpočtu, příspěvky na ubytování a stravu od klientů, příspěvky na zajištění péče od klientů, dotace od okolních obcí, příspěvky od zdravotních pojišťoven, případně sponzorské dary, přičemž největší podíl představuje dotace ze státního rozpočtu; od roku 2015 tato dotace je poskytována na základě smlouvy o účelové dotaci od Pardubického kraje na podporu sociálních služeb poskytovaných v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Prostředky dotace však nelze použít na poskytování ošetřovatelské a rehabilitační péče. Žalobkyně dále poukázala na skutečnost, že v roce 2015 a 2016 nevytvářela žádný zisk ve své hlavní činnosti ani ve svých doplňkových činnostech. V roce 2015 činily zdroje financování žalobkyně částku 1 650 000 Kč představující příspěvek na provoz od zřizovatele, částku 671 965 Kč ze státního rozpočtu a z rozpočtu EU a 14 535 965 Kč účelová dotace od Pardubického kraje na podporu sociálních služeb. V roce 2016 činily zdroje financování částku 1 650 000 Kč příspěvek na provoz od zřizovatele a 13 629 000 Kč účelová dotace od Pardubického kraje. 2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření ze dne 28.1.2019 (č.l. 84), ze dne 21.10.2019 (č.l. 109) a ze dne 20.5.2021 (č.l. 442) uvedla, že v žalovaném období nebyl mezi žalobkyní a žalovanou smluvně sjednán způsob úhrady za zdravotní služby poskytované žalobkyní pojištěncům žalované. Z důvodu neuzavření tzv. úhradových dodatků byla úhrada za zdravotní služby žalovanou vypočtena na základě analogické aplikace tzv. úhradové vyhlášky účinné vždy v daném roce, ve kterém byly žalobkyní zdravotní služby poskytnuty. Tento způsob výpočtu výsledné úhrady je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu, v této souvislosti žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2545/16 ČR ze dne 18. července 2017 a ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 1988/2015 ze dne 28. dubna 2016. Mezi účastníky byly již u zdejšího soudu vedeny dva spory, konkrétně spis. zn. 12 C 143/2015 a 11 C 20/2016, ve kterých žalobkyně žalované vytýkala nesprávnost výpočtu úhrady za období leden až březen roku 2015 a období roku 2014, kdy žalovaná při absenci tzv. úhradových dodatků vypočetla výši úhrady za použití analogické aplikace úhradové vyhlášky. Městský soud v Praze dne 3. 10. 2016 rozsudkem č.j. 28Co 192/2016-168 konstatoval:„ Podstata sporu spočívá především ve stanovení výše ceny bodu a v tom, zda lze aplikovat přímo či alespoň za pomoci analogie tzv. úhradovou vyhlášku pro rok 2015, konkrétně přílohu 1 část b) bod 2 písm. b) vyhlášky č. 324/2014 Sb. Z obsahu článku IV. Zvláštní smlouvy, uzavřené mezi účastníky dne 14. 5. 2010, vyplývá, že hodnota bodu a výše úhrad hrazené zdravotní péče nebyla mezi účastníky sjednána a byla s odkazem na § 17 odst. 6 zákona č. 48/1997 Sb. vyhrazena dodatku, který žalobce odmítl podepsat. Analogickou aplikaci úhradové vyhlášky připustil v opakovaných rozhodnutích Nejvyšší soud České republiky (srovnej např. rozsudek ze dne 28. 4. 2016, č. j. 32Cdo 3522/2015-306). Žalovaný nejednal svévolně, když aplikoval úhradovou vyhlášku, neboť účastníci projevili odkazem na § 17 odst. 6 (nyní 5) zákona č. 48/1997 Sb. vůli být vázáni vyhláškou Ministerstva zdravotnictví ČR, stanovící hodnotu bodu a výši úhrad hrazených služeb, pokud nedojde k dohadovacímu řízení nebo toto řízení bude bezvýsledné. Takovou vyhláškou byla pro rok 2015 vyhláška č. 324/2014 Sb.