8 C 234/2018-71 — Obvodní soud pro Prahu 3

Žalobou došlou soudu dne 31. 7. 2018 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 18 875 Kč s příslušenstvím. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu smlouvy o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu [číslo] na základě níž se žalobkyně zavázala dodávat do odběrného místa na adrese [adresa žalovaného]. Podáním ze dne 11. 3. 2019 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět co do výše žalované jistiny 18 875 Kč s odůvodněním, že ze strany žalovaného došlo k zaplacení této částky dne 6. 3. 2019. Žalobkyně se tak podanou žalobou nadále domáhá zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 18 875 Kč za období od 13. 2. 2018 do 6. 3. 2019. Žalovaný v průběhu řízení zaplatil žalovanou částku ve výši 18 875 Kč, jinak se ale k žalobě nevyjádřil. Dle sdělení vlastníka domu na adrese odběrného místa zde žalovaný bydlel pouze do konce roku [rok] a poté se odstěhoval. Na výzvu zaslanou soudem na e-mailovou adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě uzavřené se žalobkyní žalovaný neodpověděl. Jelikož se nepodařilo zjistit bydliště žalovaného, byl mu pro ochranu jeho zájmů v řízení ustanoven opatrovník. Ten uvedl, že žalobou uplatněný nárok neuznává, u žalobce mohlo dojít k chybě v účetnictví. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda je pro spor dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neboť žalovaný je státním příslušníkem Norského království. Dovodil přitom s ohledem na čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, že příslušnost tuzemských soudů dána je, neboť dle citovaného článku platí, že osoba která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalovaná, pokud předmět sporu tvoří smlouva či nároky z ní, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl či měl být splněn. Dle článku 7 odstavec 1 písmeno a) se pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, rozumí místem plnění závazku v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. Dále se soud zabýval otázkou, kterým právním řádem se řídí právní vztah mezi účastníky. Účastníci ve smlouvě nesjednali volbu práva. Dle článku 4 odstavec 1 písmeno a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I.) se daný smluvní vztah řídí českým právem, neboť se jedná o koupi zboží a prodávající (žalobkyně) má své obvyklé bydliště v České republice. Na základě zjištění učiněných z předložených listin soud dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli dne 12. 5. 2016 smlouvu označenou jako Smlouva o sdružených službách dodávky zemního plynu [číslo]. Její součástí byly rovněž obchodní podmínky žalobkyně, na které smlouva přímo odkazovala. Uvedenou smlouvou se žalovaný zavázal hradit žalobkyni měsíční zálohy a dále zbývající vyúčtovanou cenu dodávky energie za příslušné zúčtovací období poté, co bude žalobkyní v souladu s obchodními podmínkami a příslušnými právními předpisy vyfakturována. Žalobkyně byla za předpokladu dodržení obchodních podmínek oprávněna jednostranně stanovit cenu za dodávky energie a rovněž prostřednictvím platebního kalendáře upravit výši a četnost záloh. Žalobkyně žalovanému vyfakturovala nedoplatek na shora uvedených platbách, a to za období od 12. 1. 2017 do 16. 1. 2018 fakturou [číslo] vystavenou dne [datum] splatnou dne [datum] znějící na částku 18 875 Kč. Žalovaný dne 6. 3. 2019 zaplatil částku 18 875 Kč. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) může vzít žalobce žalobu zpět, a to zčásti nebo zcela. Soud následně postupoval podle § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil usnesením ze dne 9. 9. 2021, čj. 7 C 234/2018-62. Zbývající část posoudil soud po právní stránce tak, že dle § 72 zákona č. 458/2000 Sb. se smlouvou o sdružených službách dodávky plynu zavazuje výrobce plynu nebo obchodník s plynem dodávat zákazníkovi plyn a zajistit na vlastní jméno a na vlastní účet alespoň jednu ze služeb přepravy plynu, distribuce plynu nebo uskladnění plynu a zákazník se zavazuje zaplatit za dodávku plynu cenu a za přepravu plynu nebo distribuci plynu cenu uplatněnou v souladu s cenovou regulací. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními dospěl soud k závěru, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva o sdružených dodávkách plynu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. Žalovaný nesplnil svoji povinnost platit sjednanou cenu. Žalovaný již zaplatil dlužnou jistinu, žalobkyni svědčí i právo požadovat po žalovaném zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po dni splatnosti shora uvedené faktury do zaplacení jistiny. Vzhledem k tomu, že se žalobkyni předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, soud žalobě ve zbývajícím rozsahu vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, jejich plnou náhradu. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 18 875 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze 2 úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., jednoho úkonu po 1 860 Kč dle § 11 odst. 1 a. t. (částečné zpětvzetí žaloby), paušální náhrady výdajů 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 960 Kč ve výši 621,6 Kč. Dále pak je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 100 Kč za úkon dle § 2 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 3 uvedené vyhlášky (výzva k plnění), neboť předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána přímo žalobkyní a nikoliv prostřednictvím jejího právního zástupce. Celkem tedy soud žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v částce 4 681,6 Kč. Soud aplikoval § 14b a. t., neboť je mu z úřední činnosti známo, že žalobkyně vymáhá soudně pohledávky ze smluv o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu, přičemž právě takové řízení lze považovat za jeden z typů řízení, předpokládaných § 14b a. t. Vzor žaloby, který byl použit v tomto řízení, je totožný se vzorem žalob v ostatních řízeních, ve kterých jsou doplňovány odlišné údaje specifické pro každého žalovaného, přičemž je zde i minimální skutková individualizace, opakovaně se však jedná o obdobné případy co do skutkové a právní stránky věci.