17 C 144/2022-42 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 542,60 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní coby poskytovatelkou služby tzv. carsharing a žalovaným byla dne 23. 5. 2019 uzavřena rámcová smlouva o členství v systému [anonymizováno], na jehož základě byl žalovaný oprávněn využít krátkodobý pronájem konkrétních vozidel ve vlastnictví žalobkyně za sjednané nájemné. Žalovaný obdržel od žalobkyně nepřenosnou čipovou kartu s PIN kódem, která uživatelům služby umožňuje po předchozí rezervaci vozidlo odemknout, užívat a následně zamknout. Vozidla ve vozovém parku žalobkyně jsou přitom vybavena elektronickým zařízením, které prostřednictvím čipové karty zaznamenává přesnou dobu pronájmu vozidla, za níž je následně uživateli vystavena faktura. Žalovaný v několika termínech provedl rezervaci vozidel a tato pak v daných termínech užíval. Za pronájem vozidel byla žalovanému následně vystavena faktura č. FVC -119006464 na částku 2 135,20 Kč se splatností 3. 6. 2019 a faktura č. FVC -119006477 na částku 3 107,40 Kč se splatností 10. 6. 2019. Žalovaný však na tyto faktury žalobkyni ničeho neuhradil. Dne 26. 5. 2019 spáchal žalovaný s pronajatým vozidlem dopravní přestupek, za což byla žalobkyni jako provozovateli vozidla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč. Žalovaná tuto pokutu uhradila a následně ji žalovanému vyúčtovala spolu se sjednaným administrativním poplatkem ve výši 300 Kč fakturou č. FVR -319002784 splatnou dne 27. 1. 2020. Žalovaný však neuhradil ani na tuto fakturu ničeho, a dluží tak žalobkyni celkem 6 542,60 Kč. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho ani po výzvě ze strany právního zástupce žalobkyně. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Na základě zjištění učiněných z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Mezi účastníky řízení byla dne 23. 5. 2019 uzavřena rámcová smlouva o členství v systému [anonymizováno] provozovaném žalobkyní, jejíž nedílnou součástí byly rovněž Všeobecné podmínky systému [anonymizováno] a Ceník. Na základě této smlouvy byl žalovaný oprávněn po rezervaci vozidla přes svůj uživatelský účet uzavřít dílčí nájemní smlouvu o krátkodobém pronájmu konkrétního vozidla, která vznikla potvrzením rezervace ze strany žalobkyně. Žalovaný v systému učinil celkem 16 rezervací, za které mu pak žalobkyně fakturou č. FVC -119006577 vyúčtovala částku 3 107,40 Kč se splatností do 10. 6. 2019 a fakturou č. FVC -119006464 částku 2 135,20 Kč se splatností do 3. 6. 2019. Dne 26. 5. 2019 v 00: 12:38 hod. pak žalovaný s pronajatým vozidlem spáchal přestupek (překročení nejvyšší povolené rychlosti), za což byla žalobkyni uložena pokuta výši 1 000 Kč, kterou uhradila, a následně jej spolu se sjednaným poplatkem ve výši 300 Kč vyúčtovala žalovanému fakturou č. FVR -319002784 splatnou dne 14. 7. 2019. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 6. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2321 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci na určitou dobu užívání dopravního prostředku a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné. 7. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu, v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními, dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová smlouva, na jejímž základě byly následně uzavřeny jednotlivé nájemní smlouvy na konkrétní vozidla žalobkyně, a to formou rezervačního systému a následného užívání vozidel žalovaným. Žalovaný byl povinen za užití automobilů zaplatit žalobkyni nájemné ve výši dle Ceníku, rovněž byl v souladu s čl. 8 1. písm. a) Všeobecných podmínek povinen uhradit žalobkyni pokutu spolu s administrativním poplatkem 300 Kč, avšak tuto svou povinnost porušil. Žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že by žalobkyni dluh uhradil, nezpochybnil žádná její tvrzení ani předložené důkazní prostředky, jimiž byla tato tvrzení prokázána. Soud proto žalobě vyhověl, a to včetně úroků z prodlení, na které vzniklo žalobkyni právo v souladu s § 1970 o. z. Soud však úroky z prodlení přiznal dle vyhlášky č. 351/2013 Sb., podle jehož § 2 roční sazba úroků z prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala sazbu úroků vyšší, než jaká vyplývá z právních předpisů, soud žalobu co do tohoto rozdílu zamítl. 9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení v částce 6 400 Kč, neboť žalobkyně nebyla ve věci úspěšná pouze. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 542,60 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.