16 C 26/2022-66 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 10 952 Kč jako smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 49 995,91 Kč za období od 4. 12. 2019 do 18. 8. 2022. Žalobkyně uvedla, že uvedený závazek žalovaného vznikl na základě smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 15. 3. 2019, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 11 C 478/2019-86 přiznal soud žalobkyni dlužnou jistinu, smluvní úrok, včetně smluvní pokuty uplatněné v tomto řízení do data 3. 12. 2019. Žalovaný ničeho neuhradil ani po právní moci jmenovaného rozsudku a žalobkyně nyní uplatňuje smluvní pokutu za období od 4. 12. 2019 do 18. 8. 2022. 2. V podání ze dne 5. 12. 2022 reagujícím na výzvu soudu k prověření úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z dat poskytnutých žalovaným, že má čistý měsíční příjem ve výši 13 000 Kč, náklady ve výši 6 710 Kč a jeho volné zdroje ke splácení činí 5 290 Kč. Žalobkyně uvedla, že si dále ověřila úvěruschopnost žalovaného v databázích NRKI a SOLUS, v insolvenčním rejstříku, registru SOLUS. Žalovaný neprocházel insolvenčním rejstříkem, neměl předchozí smlouvu u žalobkyně ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný a obchodník doporučil smlouvu ke schválení. Výpisem z bankovního účtu bylo ověřeno, že žalovaný má stálý pracovní příjem a je majitelem účtu, na který byl úvěr vyplacen. Údaje o výši mzdy žalovaného byly ověřeny pracovní smlouvou, výplatní páskou a částečným výpisem z účtu žalovaného. Co se týče výdajové stránky, žalobkyně vycházela z částky životního minima ve výši 3 410 Kč měsíčně a z informací sdělených žalovaným, že má náklady na bydlení ve výši 1 300 Kč měsíčně a vyživovací povinnost ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že příjmy žalovaného převyšovaly jím tvrzení výdaje. 3. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil. 4. Po provedeném dokazování byl zjištěn tento skutkový stav: 5. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 2019 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli uvedeného dne smlouvu o úvěru ve výši 40 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v 36 měsíčních splátkách po 3 545 Kč se smluvním úrokem ve výši 162,43 % ročně. RPSN pak činilo 162,43 %. Dle článku 6.4 v případě, že dojde ke zesplatnění úvěru, nesplacené původní splátky úvěru a běžný úrok úvěru se stávají novou jistinou úvěru. Dle článku 6.5 byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové jistiny úvěru. 6. Z pracovní smlouvy žalovaného ze dne 29. 11. 2018 (na č.l. 27) bylo zjištěno, že žalovaný byl zaměstnán u [právnická osoba] [anonymizováno] jako skladník. 7. Z detailů transakce (na č.l. 37 – 38) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 13. 2. 2019 [právnická osoba] poukázána částka 13 304 Kč a dne 11. 1. 2019 částka 9 902 Kč. Z výplatních pásek (na č.l. 39 – 40) bylo zjištěno, že za leden 2019 obdržel žalovaný mzdu 13 304 Kč a za prosinec 2018 mzdu ve výši 9 902 Kč. 8. Z předsmluvního formuláře ze dne 15. 3. 2019 (na č.l. 34) soud zjistil, že tento formulář je podepsán žalovaným a obsahuje podmínky smlouvy o úvěru. 9. Z hodnocení klienta ke smlouvě o úvěru [číslo] (na č.l. 50 – 51) bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že má čistý příjem 40 000 Kč měsíčně. Náklady má celkem 6 710 Kč měsíčně (z toho životní minimum 3 410 Kč, vyživovací povinnost 2 000 Kč a nájemné včetně inkasa 1 300 Kč). 10. Z prohlášení klientů ze dne 15. 3. 2019 (na č.l. 31) bylo zjištěno, že žalovaný prohlásil, že se seznámil s veškerými dokumenty a informacemi o spotřebitelském úvěru. 11. Z kopie pasu žalovaného (na č.l. 43 – 49) bylo zjištěno, že žalovanému byl povolen pobyt. 12. Z výpisu ze záznamu z registru Solus (na č.l. 36) bylo zjištěno, že žalovaný neprocházel touto evidencí k datu 15. 3. 2019. 13. Z výpisu z nebankovního registru (na č.l. 52) bylo zjištěno, že žalovaný nebyl ke dni 15. 3. 2019 evidován v databázi NRKI. 14. Z oznámení ze dne 24. 6. 2019 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění celého úvěru a vyzvala jej k úhradě. 15. Předžalobní výzvou ze dne 18. 8. 2022 byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ve výši 10 952 Kč. 16. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2020 č.j. 11 C 478/2019-86 a z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2020 č.j. 11 C 478/2019-101 bylo zjištěno, že žalovanému byla uložena povinnost uhradit žalobkyni jistinu úvěru, smluvní pokutu a příslušenství ze smlouvy o úvěru. 17. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním. 18. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 3. 2019 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 18. 6. 2020 č.j. 11 C 478/2019-86 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. 8. 2020 č.j. 11 C 478/2019-101 bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni jistinu, smluvní pokutu do podání žaloby a příslušenství ze smlouvy o úvěru. Žalovaný ničeho neuhradil a to ani přes předžalobní výzvu. 19. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Ust. § 2395 o. z. zakotvuje zásadu, že úvěrovaný je povinen platit z poskytnutých peněžních prostředků úroky ve sjednané výši. Dle ust. § 2399 o. z. je úvěrovaný povinen vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve sjednané době. 20. Dle ust. § 2048 a násl. o. z. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. 21. Dle § 9 odst. 1zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 22. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit. 23. Rovněž je možno poukázat také na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy. 24. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen„ Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle