7 C 350/2025-21 — Obvodní soud pro Prahu 3

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 3. 11. 2025 domáhala na žalovaném zaplacení částky o 13 046 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“, uzavřela s žalovaným dne 19. 6. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 9 000 Kč. Žalovaný se zavázal mimo dlužnou jistinu zaplatit dále částku ve výši 3 779,70 Kč jako poplatku za poskytnutí úvěru a úrok ve výši 266,30 Kč. Žalovaný se uvedené zavázal splatit do 19. 7. 2024. Žalovaný na úvěr neuhradil ničeho. Právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným nejprve dne 1. 9. 2025 postoupila na společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , ta následně pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni na základě smlouvy ze dne 1. 9. 2025. Žalovaný ničeho neuhradil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 9. 10. 2025. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně zejména lustrací ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI.2. Dále v podání ze dne 17. 2. 2026 doplnila, že žalovaného prověřila v dalších databázích různých provozovatelů, kteří informují o platební morálce žalovaného, žalobkyně však neuvedla bližší podrobnosti, které z uvedených databází zjistila. Žalovanému byla ponechána rezerva ve výši 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji, která musí být minimálně ve výši životního minima.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav. Žalovaný uzavřel dne 19. 6. 2024 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako věřitelem, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které se zavázala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému přenechat peněžní prostředky ve výši 9 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit v celkové částce 13 046 Kč do 30 dnů od odeslání finančních prostředků. Částka 13 046 Kč se skládala z částky 9 000 Kč jako jistiny, částky 3 779,70 Kč jako poplatku za zpracování úvěru a úroku ve výši 266,30 Kč (Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Právní předchůdkyně žalobkyně převedla dne 18. 6. 2024 na účet č. číslo , č. účtu, částku 9 000 Kč, vlastníkem účtu je žalovaný (Potvrzení o platbě částky 9 000 Kč z účtu č. , č. účtu, na účet číslo , č. účtu, , zpráva pro příjemce , Anonymizováno, pujcka ze dne 2024-06-18, Informace o vlastníkovi). Dne 1. 9. 2025 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž byly na žalobkyni postoupeny pohledávky z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru (viz Dílčí smlouva o postoupení pohledávek, vč. Přílohy, řádek 790729). Dopisem ze dne 10. 9. 2025 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky (viz Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 9. 2025 a Potvrdenie o podaji doporučenej zásielky). Prověření úvěruschopnosti bylo žalobkyní prokazováno prohlášením žalobce, že pobírá 32 000 Kč měsíčně, výdaje má 6 000 Kč měsíčně, výdaje na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně, měsíční splátka nebankovních úvěrů ve výši 1 000 Kč měsíčně a 2 000 Kč měsíčně další výdaje (Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, ).5. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci.6. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), ve znění účinném do 31. 8. 2024, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.8. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně byla povinna před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných také od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.12. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.13. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.14. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.15. V daném případě žalobkyně tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného řádně, když vycházela z veřejně dostupných data