38 C 406/2021-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že žalovaný dne 19. 4. 2021 cestoval dopravním prostředkem: tramvají - linkou 1 veřejné hromadné dopravy osob provozovanou Dopravním podnikem hl.m. [obec], akciovou společností, v [obec] (dále jen DP) a uzavřel tak s ní smlouvu o přepravě osob. Ze strany DP byla provedena přepravní kontrola žalovaného, při které se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem a neuhradil tak stanovené jízdné. Žalovaný byl kontrolorem na místě vyzván k zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému. Další okolnosti o uzavřené přepravní smlouvě a o jejím porušení vyplývají ze zápisu o provedené přepravní kontrole [číslo]. Žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky dopisem ze dne 14. 6. 2021, na tuto výzvu žalovaný nijak nereagoval a na dlužnou částku do dnešního dne žalobci nezaplatil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Ruské federace. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhláška č. 95/1983 Sb.) otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a vzhledem k tomu, že neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Ruská federace sjednali zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států, a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení [příjmení] použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 10 a násl. citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. 4. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalobkyni a žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 21. 10. 2021, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř., a žalobkyni dne 11. 10. 2021. Na tuto výzvu nebylo ze strany žalovaného ani žalobkyně do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 5. Jelikož předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, soud uvedl v odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. Po provedeném dokazování (zápis o provedené přepravní kontrole [číslo]; informace pro cestující; předžalobní upomínka s potvrzením o odeslání; výpis z obchodního rejstříku žalobkyně; smluvní přepravní podmínky žalobkyně platné od 1. 8. 2018; tarif pražské integrované dopravy) soud učinil následující závěr o skutkovém stavu: 6. Žalovaný dne 19. 4. 2021 cestoval tramvají – linkou 1 v [obec], přičemž v 13:02 hod. byl žalovaný kontrolován revizorem DPP, kdy se neprokázal platným jízdním dokladem, o čemž byl sepsán protokol [číslo] který žalovaný převzal. Žalobkyni tak vznikl nárok na uhrazení jízdného ve výši 24 Kč a přirážky k jízdnému. Pokud je do 15 dnů od uložení přirážky tato zaplacena, včetně jízdného, požaduje žalobkyně toliko přirážku ve výši 800 Kč, jinak 1 500 Kč. Žalovaný byl žalobkyní dne 14. 6. 2021 vyzván k úhradě dlužné částky. 7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: 8. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách, v platném znění, a dále vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 175/2000 Sb., Přepravní řád, a Smluvní přepravní podmínky PID (dále jen„ SPP“). V řízení bylo prokázáno, že žalovaný cestoval MHD v [obec], čímž byla mezi účastníky uzavřena smlouva o přepravě. Žalovaný byl povinen zakoupit si jízdenku. Při kontrole revizorem DPP, se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Proto vznikla žalovanému povinnost zaplatit v souladu se smluvními přepravními podmínkami dopravce za jízdu dne 19. 4. 2021 dlužné jízdné ve výši 24 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalovaný svůj dluh dopravci neuhradil, proto má žalobkyně právo dle § [číslo] o. z. a § 37 zák. č. 266/1994 Sb. na zaplacení žalované částky. Příslušenství pohledávky bylo přiznáno dle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení podle občanského zákoníku. Proto soud rozhodl tak jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 524 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní upomínka, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.