38 C 430/2021-21 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 6. 2. 2014 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr do částky 87 941,64 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr souhrnně evidovaný na podúčtu [číslo] splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Čerpání úvěru evidované na podúčtu [číslo] se žalovaný zavázal splatiti v 10 splátkách po 899 Kč. Žalovaný své povinnosti splácet úvěr řádně a včas neplnil, a proto právní předchůdce žalobkyně přistoupil k účtování smluvní pokuty za prodlení, která byla do 30. 11. 2016 stanovena ve výši 8 % z každé splátky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, a od 1. 12. 2016 byla stanovena ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení. Neboť žalovaný i přes výzvu žalobkyně nadále ničeho neuhradil, odstoupila žalobkyně dopisem ze dne 25. 11. 2020 od smlouvy, a to s účinností od 31. 12. 2020. Dlužná částka je tvořena jistinou ve výši 10 586,71 Kč, úroky ve výši 417,12 Kč, pojistným ve výši 20 Kč, náklady za upomínání ve výši 327,25 Kč a smluvní pokutou z prodlení ve výši 71 Kč. Po odstoupení od smlouvy žalovaný uhradil částku 3 000 Kč, kterou žalobkyně částečně započetla na jistinu. Dlužná částka úvěru tak ke dni jeho splatnosti představuje částku 8 442,08 Kč. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 3. Žalobkyně je právnickou osobou se sídlem ve Francii, a tudíž se v dané věci jedná o řízení s cizím prvkem, pročež se soud zabýval otázkou pravomoci českých soudů věc projednat a rozhodnout. Předmětem řízení je právní poměr ze smluv o spotřebitelském úvěru, přičemž pravomoc českých soudů je dána na základě čl. 17 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis), neboť žalovaný je občanem ČR a má zde hlášen trvalý pobyt, přičemž žalobci neoznámil žádnou změnu svého bydliště. 4. Studiem spisu soud zjistil, že ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, proto dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval usnesením žalobkyni a žalovaného ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Výzva byla žalovanému doručena dne 22. 11. 2021, a to náhradním způsobem dle § 49 odst. 4 o. s. ř., a žalobkyni dne 3. 11. 2021. Na tuto výzvu nebylo ze strany účastníků do současné doby nijak reagováno. Soud tedy uzavřel, že oba účastníci souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a tímto způsobem pak ve věci rozhodl. 5. Jelikož předmětem řízení bylo peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, soud postupoval podle § 157 odst. 4 ve spojení s § 202 odst. 2 o. s. ř. a z provedených důkazů (výzva k zaplacení dluhu na úvěrovém účtu ze dne 1. 3. 2021; odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 25. 11. 2020; žádost o revolvingový spotřebitelský úvěr/smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] rámcová smlouva o platebních službách ze dne 6. 2. 2014; výzva ze dne 20. 3. 2017 s poštovním podacím archem; Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba]; přehled čerpání úvěru [číslo]) a učinil následující závěr o skutkovém stavu: 6. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 6. 2. 2014 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěrový rámec na bankovní účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč. Jednorázově poskytnutou částku se pak žalovaný zavázal splatit v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 899 Kč Součástí smlouvy o klasickém spotřebitelském úvěru byly rovněž všeobecné obchodní podmínky vydané žalobkyní. Pro případ prodlení se splácením úvěru byla žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému smluvní pokutu za prodlení ve výši 8 % z každé splátky, s jejímž splacením se žalovaný dostal do prodlení více než 30 dnů, a od 1. 12. 2016 byla stanovena ve výši 0,1 % denně ze splátky v prodlení ze splátky v prodlení. Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 87 941,64 Kč. Jelikož žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, vyzvala žalobkyně dne 19. 10. 2020 žalovaného k úhradě dlužné částky. Žalovaný však i přes výzvu ničeho nezaplatil, a proto žalobkyně od smlouvy odstoupila a úvěr zesplatnila ke dni 31. 12. 2020, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 1. 3. 2021 předžalobní upomínku. 7. Prokázaný skutkový stav soud hodnotil po právní stránce takto: 8. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české. 9. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli úvěrovou smlouvu dle § 2395 an. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Na základě uzavřené úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 87 941,64 Kč a žalovaný se jej zavázal splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % z dlužné částky, nejméně však ve výši 500 Kč, resp. v 10 pravidelných měsíčních splátkách po 899 Kč. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně a včas dle sjednaných podmínek, což vyplývá z výpisu spotřebitelského úvěru. Žalobkyně vyúčtovala žalovanému smluvní pokutu ve výši 71 Kč, přičemž nárok na takto vyúčtovanou smluvní pokutu vznikl žalobkyni na základě úvěrové smlouvy a § 2048 an. o. z. Jelikož žalovaný nezaplatil dlužnou částku ve lhůtě splatnosti, dostal se dle § 1968 o. z. do prodlení a žalobkyně má rovněž podle § 1970 o. z. ve spojení s vládním nařízením č. 351/2013 Sb., nárok na úroky z prodlení. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by na shora uvedené žalované částky něčeho uhradil, a neunesl tak své důkazní břemeno. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 600 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a paušální náhrady stanovené dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky MS ČR č. 254/2015 Sb. sestávající z částky 100 Kč za výzvu k plnění a 100 Kč za podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Soud aplikoval ustanovení § 2 odst. 1 cit. vyhlášky, neboť předmětem řízení je peněžité plnění, jehož hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, a toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném, jak je soudu známo z jeho činnosti, u zdejšího soudu opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. O třídenní lhůtě ke splnění obou povinností uvedených ve výrocích tohoto rozsudku bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o. s. ř.