55 C 422/2021-71 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Předmětem řízení byla pohledávka žalobkyně vůči žalovanému o zaplacení částky 8 140,15 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalovaný dne 23. 9. 2013 uzavřel se [právnická osoba] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO] (dále jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala pro žalovaného zřídit a vést běžný účet č. [bankovní účet] (dále jen„ smlouva o účtu“). Dne 24. 9. 2021 uzavřela žalobkyně s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru č. [spisová značka] [číslo] (dále jen„ smlouva o úvěru“), na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla povolený debet shora uvedeného účtu ve výši 5 000 Kč. Výše úrokové sazby pro čerpání úvěru byla sjednána ve výši 18 % p.a. Žalovaný se zavázal tento úvěr splatit vždy nejpozději do 1 roku od jeho čerpání, a to formou vyrovnání stavu běžného účtu do kladného zůstatku. Žalovaný však své závazky ze smlouvy o úvěru neplnil řádně a včas. Žalobkyně tak využila svého práva a dne 2. 9. 2015 od veškerých smluv, na základě kterých byly žalovanému vedeny účty [číslo] č. [bankovní účet], odstoupila a prohlásila veškeré pohledávky ze smlouvy o úvěru za splatné, a to ke dni 3. 9. 2015. Ke dni podání žaloby činí pohledávka žalobkyně částku ve výši 8 140,15 Kč. 2. Soud nařídil jednání na den 7. 10. 2021, ke kterému se dostavil pouze právní zástupce žalobkyně. Opatrovník žalovaného se z jednání omluvil s tím, že souhlasil, aby byla věc projednána a rozhodnuta bez jeho přítomnosti. Podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). 3. Po provedeném dokazování učinil soud tento závěr o skutkovém stavu. 4. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o zřízení a vedení běžného účtu a dále smlouva o úvěru č. [spisová značka] [číslo]. Na základě smlouvy o úvěru bylo žalovanému umožněno povolené přečerpání běžného účtu, na jehož základě byl žalovaný oprávněn čerpat úvěr do úvěrového limitu až do výše 5 000 Kč Smluvní úrok byl sjednán s úrokovou sazbou ve výši 18,00 % p.a. Žalovaný se zavázal sjednaný úvěr splatit vždy nejpozději do 1 roku od jeho čerpání. Žalovaný však své závazky neplnil řádně a včas. Aktuální výše pohledávky činí 8 140,15 Kč s příslušenstvím. Dlužné pohledávky žalobkyně, byly proto ke dni 22. 9. 2015 zesplatněny. Žalovaný i přes opakované výzvy žalobkyně ničeho neuhradil. Žalobkyně zaslala žalovanému dne 30. 8. 2018 předžalobní upomínku. 5. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto. 6. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Ke dni zahájení řízení žalovaný neměl v České republice evidovanou žádnou adresu pobytu a soudu není známo ani bydliště žalovaného. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Podle čl. 4 odst. 1, čl. 5 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je pak dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť závazek ze smlouvy, jenž je předmětem tohoto řízení, měl být plněn na území České republiky. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 nařízení č. 593/2008 je rozhodným právem právo české, protože se tak účastníci řízení domluvili. 7. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 2395 an. o. z., jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky a sazebník poplatků. Na základě smlouvy o úvěru vznikla žalobkyni povinnost poskytnout žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Povinnosti žalobkyně pak odpovídala povinnost žalovaného zajistit na účtu do 1 roku po překročení povoleného limitu vyrovnání debetního zůstatku. Soud má za prokázané, že žalovaný výše uvedený úvěr čerpal ve sjednané výši. Jelikož na účtu žalobkyně nebyl k poslednímu dni kalendářního roku dostatek peněžních prostředků, žalovaný se dostal do prodlení s dlužnou částkou (§ 1968 o. z.), a proto ji žalobkyně v souladu se smlouvou o úvěru zesplatnila. 9. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně byla smlouvou v souladu s § 1879 o. z. postoupena na žalobkyni. Postoupení pohledávky bylo žalované řádně oznámeno (§ 1882 o. z.). S ohledem na to je tedy žalobkyně ve sporu aktivně věcně legitimována. 10. Soud s ohledem na výše uvedené přiznal žalobkyni nárok na zaplacení nezaplacené jistiny úvěru, nezaplacených poplatků, úroků a zákonného úroku z prodlení dle § 1970 o. z. a prováděcího nařízení. Lhůta k plnění byla stanovena jako obecná (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 4 267,00 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 140,15 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, návrh ve věci samé) a z částky 1 500 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci (účast na jednání dne 7. 10. 2021) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. s tím, že odměna byla dle § 14b odst. 4 a. t. omezena výší tarifní hodnoty, a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21% z částky 2 700 Kč ve výši 567 Kč. Soud aplikoval § 14b a. t., neboť předmětem řízení je peněžité plnění, jehož hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, a toto řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném, jak je soudu známo z jeho činnosti, u zdejšího soudu opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. 12. Výrokem III soud rozhodl tak, že opatrovnici žalované přiznal odměnu za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a vyjádření ve věci). Za tarifní hodnotu vzal předmět sporu, neboť ust. § 9 odst. 5 a. t. ve slovech„ jehož pobyt není znám“ bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2019 publikovaným pod č. 302/2019 Sb. Ústavní soud přitom v rámci odůvodnění svého nálezu uvedl, že nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu, je však zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení. Důvody, které v této věci vedly Ústavní soud ke zrušení shora uvedené části předmětného ustanovení, jsou podle soudu naplněny i vůči dalším částem § 9 odst. 5 advokátního tarifu, proto je soud neaplikoval vůbec. Sazbu odměny pak soud následně snížil v souladu s ustanovením 12a a. t. o 20 %. Dále jí přiznal paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby dle ust. § 13 odst. 4 a. t. Soud tak přiznal opatrovnici odměnu 800 Kč a paušální náhradu hotových výdajů 600 Kč, celkem tedy 1 400 Kč. Opatrovník žalovaného je plátcem DPH, a proto je nutné mu dále přiznat DPH ve výši 21 % z částky 1 400 Kč, tj 294 Kč. Soud proto rozhodl dle § 140 odst. 2 o. s. ř. a opatrovníku žalovaného přiznal částku 1 694 Kč, která odpovídá součtu odměny za zastupování žalovaného a náhrady hotových výdajů. Odměna a náhrada hotových výdajů bude opatrovnici po právní moci rozsudku vyplacena prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 4. 13. O náhradě nákladů státu bylo rozhodnuto výrokem IV podle § 148 o. s. ř. tak, že státu právo na jejich náhradu nevzniklo, neboť jediným nákladem státu v tomto řízení byla odměna opatrovníka. Její náhradu opatrovanému uložit nelze (viz shodně PUTNA, Mojmír. In: DRÁPAL, Ljubomír a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 996).