18 C 480/2020-90 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se svým návrhem domáhala na žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaným byla dne 30. 11. 2017, po posouzení úvěruschopnosti žalovaného uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve výši 19,53 % ročně a poplatky v pravidelných 60 týdenních splátkách v jednotlivé výši 244 Kč, a to do 24. 1. 2019 [právnická osoba], opět po řádném posouzení úvěruschopnosti, se žalovaným dále uzavřela dne 19. 9. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve výši 23,72 % ročně a poplatky v pravidelných 58 týdenních splátkách v jednotlivé výši 457 Kč, a to do 30. 10. 2018. Žalovaný z titulu uvedených smluv uhradil pouze 8 400 Kč a 15 100 Kč, zbývající poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných lhůtách nevrátil, a dostal se tak do prodlení. Neuhradil ničeho ani na výzvu předžalobní. 2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že nárok jí uplatněný v celém rozsahu neuznává. Namítl, že žalobkyně nepředložila přehled splátek, z něhož by vyplývalo, kdy a kolik žalovaný z titulu uvedených smluv uhradil. Dále není prokázáno, jak byly jednotlivé splátky započítány na jistinu, úrok a administrativní poplatek, a kdy nastala splatnost poslední splátky. Je tak neetické a v rozporu s dobrými mravy, že si žalobkyně nárokuje i poplatek za hotovostní inkaso splátek, když nijak neprokazuje, že by tuto svou smluvní povinnost splnila. Žalovaný dále rozporuje samotné uzavření úvěrové smlouvy ze dne 30. 11. 2017, když se jedná o zápůjčku, tedy kontrakt reálný, a žalobkyně neprokázala předání finančních prostředků žalovanému. Žalovaný nemá za prokázané prověření úvěruschopnosti, když je zřejmé, že druhá zápůjčka byla poskytnuta za účelem refinancování původní zápůjčky. Z uvedených důvodů žalovaný nárok považuje za předčasný, neurčitý, nepřezkoumatelný a nedůvodný, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl a přiznal k rukám opatrovníka žalovaného náhradu nákladů řízení v plné výši. 3. Soud po provedeném dokazování dospěl k následujícím skutkovým závěrům: 4. V řízení bylo prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaným byla dne 30. 11. 2017, uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal splatit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve výši 19,53 % ročně a poplatky v pravidelných 60 týdenních splátkách v jednotlivé výši 244 Kč, a to do 24. 1. 2019 [právnická osoba], se žalovaným dále uzavřela dne 19. 9. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 15 000 Kč (smlouvami o spotřebitelském úvěru). U obou uvedených smluv právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného formou takzvané zákaznické karty, do níž žalovaný vyplnil své disponibilní příjmy a měsíční výdaje, a dále pozici, na níž byl v době uzavření smluv zaměstnán (kartami zákazníka s emblémy [anonymizováno], žádostmi o půjčku). [příjmení] formou úvěruschopnost neposuzovala. Žalovaný se zavázal splatit poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky ve výši 23,72 % ročně a poplatky v pravidelných 58 týdenních splátkách v jednotlivé výši 457 Kč, a to do 30. 10. 2018. Žalovaný z titulu uvedených smluv uhradil pouze 8 400 Kč a 15 100 Kč, zbývající poskytnuté peněžní prostředky ve sjednaných lhůtách nevrátil, a dostal se tak do prodlení. Neuhradil ničeho ani na výzvu předžalobní (prokázáno předžalobní výzvou a poštovním podacím archem). Celá pohledávka byla žalobkyni postoupena dne 29. 11. 2019, a toto postoupení bylo žalovanému oznámeno dopisem (smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, oznámením o postoupení, podacím lístkem). 5. Na základě závěru o skutkovém stavu soud dospěl k následujícímu právnímu posouzení věci: 6. Stěžejním elementem k posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku je splnění zákonných předpokladů kladených na uzavírání smluv o spotřebitelských úvěrech. 7. Dle § 86 odst. 1 a 2 zákona [číslo] sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen„ z. o. s. ú.“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle § 87 odst. 1 z. o. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Žalobkyně neprokázala řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného, když u obou úvěrových spotřebitelských smluv vycházela pouze z karet zákazníka, v nichž lze nalézt jen žalovaným tvrzené příjmy a výdaje, přičemž tyto měly být žalovaným doloženy výplatními páskami, pracovními smlouvami, a bankovními výpisy tak, jak se z těchto zákaznických karet podává. Lze přisvědčit žalobkyni, že jí nelze přičítat k tíži skutečnost, že již nedisponuje těmito pracovními smlouvami, případně bankovními výpisy. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, měla však zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost nejen prostřednictvím tvrzení žalovaného, nýbrž měla se zaměřit na komplexní posouzení jeho majetkové situace, k čemuž zákaznická karta sama o sobě, nadto bez předložení příslušných výpisů, jež měly být podkladem pro tuto kartu a tedy posouzení úvěruschopnosti, nemůže stačit. Žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, měla k dispozici i jiné nástroje, například databáze [příjmení], BRKI/NRKI, případně veřejný insolvenční rejstřík, jejichž využitím by projevila alespoň elementární snahu majetkovou situaci žalovaného posoudit. Toto však neučinila, ostatně využití uvedených, případně jakýchkoli jiných registrů a databází ani netvrdila. Druhá smlouva spotřebitelském úvěru, což je ostatně patrno přímo ze zákaznické karty, byla uzavřena za účelem refinancování jí předcházející úvěrové smlouvy, z čehož mohlo být právní předchůdkyni žalobkyně patrno, že schopnost žalovaného splácet úvěr je přinejmenším problematická, zejména s ohledem na to, že mezi uzavřením jednotlivých smluv uběhla doba čítající asi devět týdnů (19. 9. 2017 / 30. 11. 2017). Na žalobkyni, respektive její právní předchůdkyni, jakožto podnikatele zaměřeného na poskytování úvěrů, jsou kladeny přísnější zákonné nároky ve smyslu z. o. s. ú., oproti fyzickým osobám, jež oprávněním poskytovat tento typ úvěrů nedisponují, a nemají na rozdíl od žalobkyně a jí podobných subjektů ani příslušné technické, personální ani právní zázemí pro komplexní posouzení úvěruschopnosti, a lze tedy důvodně očekávat, že k jejich splnění žalobkyně vyvine odpovídající snahu. Toto však neučinila. Naopak jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru postupovala v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. o. s. ú., když poskytla spotřebitelský úvěr navzdory tomu, že z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplynulo, že jsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Proto soudu nezbylo, než obě smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit jako neplatné dle § 580 o. z. ve spojení s § 87 odst. 1 z. o. s. ú., pro rozpor s § 86 z. o. s. ú., a žalobu zcela zamítnout jako nedůvodnou. Ačkoli má soud za prokázané, že peněžní prostředky byly na základě uvedených smluv poskytnuty, když žalovaný svými podpisy stvrdil jejich převzetí právě okamžikem podpisu smluv. Opačný závěr by vedl k přepjatému právnímu formalismu. Soud však pro úplnost dod