29 C 215/2022-23 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobou ze dne 29.3.2022 se žalobkyně domáhá, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 797,51 Kč spolu s úroky, úroky z prodlení a náklady řízení s odůvodněním, že spol. [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] (dále jen„ banka“) uzavřela se žalovanou dne 3.12.2018 smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru s pojištěním schopnosti splácet [anonymizována dvě slova] [číslo] (dále jen„ smlouva“), v níž se banka zavázala poskytnout žalované úvěr s možností opakovaného čerpání až do výše úvěrového limitu 30 000,00 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 630,00 Kč, a to počínaje dnem 20.1.2019, přičemž anuitní splátka byla složena z platby jistiny, úroku a poplatků. Strany se ve smlouvě dohodly, že úvěr bude úročen sazbou 18,40 % p.a. Nedílnou součástí smlouvy pak je sazebník poplatků, produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky banky, přičemž žalovaná stvrdila svým podpisem, že tyto dokumenty převzala a seznámila se s nimi. [příjmení] svůj závazek splnila a dne 3.12.2018 úvěr žalované poskytla, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu, a to bezhotovostním převodem prostředků ve výši úvěrového rámce na běžný účet žalované specifikovaný ve smlouvě a dále vydala žalované kreditní kartu pro účely opakovaného čerpání. Žalovaná svou povinnost nesplnila a nesplácela poskytnutý úvěr řádně a včas. Z tohoto důvodu banka využila svého práva a v souladu s odst. 12 a 13 produktových podmínek, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, prohlásila úvěr poskytnutý dle smlouvy o úvěru dopisem ze dne 17.8.2020 za okamžitě splatný v celé výši. Aktivní legitimace žalobkyně je potom dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16.9.2021 a její přílohy č. 1. 2. Strana žalovaná je občanem Slovenské republiky. Soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.)„ Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a„ Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla v době poskytnutí úvěru bydliště na území České republiky. 3. Rozhodným právem je potom právo české, a to dle čl. 4 odst. 1 písm. b/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že„ V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro smlouvu zvoleno podle článku 3, a aniž jsou dotřeny články 5 až 8, je právo rozhodné pro následující smlouvy určeno takto: smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště“, neboť účastníci řízení a současně smluvního vztahu si rozhodné právo nezvolili a banka, jako poskytovatel služby umožnit straně žalované čerpat úvěrové prostředky, má obvyklé bydliště v České republice. 4. Soud nařídil na den 11.7.2022 ústní jednání ve věci, kterého se neúčastnil žádný z účastníků. Omluvila se pouze žalobkyně s poukazem na fakt, že je její nárok opodstatněný a prokázaný. 5. Aktivní legitimace žalobkyně k vymáhání nároku vůči žalované plyne ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené mezi ní a bankou dne 16.9.2021 a z [anonymizována dvě slova] přiloženého seznamu postoupených pohledávek (důkaz: smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16.9.2021, seznam postoupených pohledávek). 6. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: banka uzavřela se žalovanou dne 3.12.2018 smlouvu, v níž bylo sjednáno, že výše úvěrového rámce je 30 000 Kč a že úvěr je možné po dobu trvání smlouvy opakovaně čerpat s tím, že první čerpání úvěru je možné uskutečnit dne 3.12.2018 (č.j II.1. a II.2. smlouvy), přičemž měsíční splátka jistiny a úroku činí 2,10% z úvěrového rámce, tedy 630 Kč a úrok se vypočítá jako měsíční součet denních úroků z aktuálně čerpané a nesplacené jistiny (čl. II.4.b/ smlouvy). Dopisem ze dne 19.8.2020 banka vyzvala žalovanou k zaplacení úvěru a 29.9.2021 jí oznámila postoupení pohledávky na žalobkyni, jež jí dne 12.11.2021 zaslala předžalobní výzvu (důkazy: smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 3.12.2018, oznámení o postoupení pohledávky z 29.9.2021, oznámení o prohlášení úvěru za splatný z 19.8.2020, předžalobní výzva s dokladem o odeslání). Z dalších důkazů, které soud provedl, tj. sazebník poplatků, základní produktové podmínky spotřebitelského úvěru, všeobecné produktové podmínky, již další podstatné okolnosti nezjistil. 7. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že„ Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že„ Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ 8. Na základě shora uvedených skutečností má soud za prokázané, že se banka se žalovanou dohodly na možnosti poskytnutí úvěru až do výše 30 000 Kč. Ze shora cit. čl. II smlouvy plyne, že této možnosti žalovaná může využít v době od 3.12.2018. Žalobkyně v rámci svých žalobních tvrzení uvádí, že (cit.)„ Banka svůj závazek splnila a dne 3.12.2018 úvěr žalovanému poskytla, jak vyplývá z výpisu z úvěrového účtu.“ Ačkoli tedy žalobkyně tvrdí, že úvěr poskytla a k tomuto tvrzení označuje i důkaz – výpis z úvěrového účtu - tak tento důkaz není součástí soudního spisu. 9. Vzhledem k tomu, že soud nemohl nepřítomnou žalobkyni na jednání poučit dle § 118a odst. 3 o.s.ř. o povinnosti prokázat, že žalovaná dne 3.12.2018 čerpala úvěrové prostředky banky, nezbylo mu, než žalobu právě pro neunesení důkazního břemene zamítnout, neboť nemá za prokázané, že by žalovaná od banky úvěrové prostředky čerpala. Jen na okraj potom soud uvádí, že ústní jednání ve věcech nečinných žalovaných soud zpravidla nařizuje tehdy, má-li za to, že věc nelze rozhodnout jen na základě dosud tvrzených skutečností a předložených důkazů a je potřeba součinnosti žalobce. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků, neboť zcela úspěšné žalované, jež by tento nárok jinak svědčil, žádné náklady nevznikly.