29 C 265/2022-52 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 2. 9. 2021 domáhala vydání rozsudku, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 524 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný uzavřel se žalobkyní konkludentní smlouvu o přepravě osob, kdy žalovaný neuhradil jízdné ve výši 24 Kč a přirážku ve výši 1 500 Kč za jednu jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD žalobkyně, k níž došlo dne 30. 6. 2021 v [údaj o čase] hod. na lince tramvaje – linky [anonymizováno]. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Na tuto upomínku žalovaný nijak nereagoval a dlužnou částku do dnešního dne žalobkyni nezaplatil. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný. 2. S ohledem na skutečnost, že soudu nebyl znám pobyt žalovaného, ustanovil soud žalovanému usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. [číslo jednací], opatrovníka [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. 3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaný je státním příslušníkem cizího státu. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Mezi Českou republikou a Kubánskou republikou nebyla sjednána mezinárodní smlouva, v níž by si státy sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů a která by se ve smyslu Článku 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Soud proto posuzoval svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 4 citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. 4. Soud ve věci na den 19. 10. 2022 nařídil jednání, ke kterému se dostavil opatrovník žalovaného. Právní zástupce žalobkyně se na výše uvedené jednání bez omluvy nedostavil. 5. Předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, proto soud uvedl v odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 6. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. 7. Žalovaný se přepravoval dne 30. 6. 2021 v [údaj o čase] hod. na lince tramvaje – linky [anonymizováno], jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní. Při přepravní kontrole, která v ten okamžik s žalovaným byla provedena, se žalovaný neprokázal platným jízdním dokladem. Podle přepravního řádu v době provádění přepravních kontrol činilo jízdné 24 Kč a přirážka k jízdnému částku 1 500 Kč. K úhradě dluhu byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou. 8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 9. Jelikož předmětem řízení je nárok vyplývající ze závazkového vztahu, aplikoval soud pro určení rozhodného práva nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), přičemž dle čl. 6 je rozhodným právem právo české. 10. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách a dále vyhlášku č. 175/2000 Sb., Přepravní řád. Žalovaný s žalobkyní v daném případě uzavřel nástupem do dopravního prostředku, jenž je součástí sítě MHD provozované žalobkyní, konkludentně přepravní smlouvu ve smyslu § 2550 a násl. o. z., čímž mu vznikla povinnost podle přepravního řádu zaplatit jízdné a pro případ neprokázání se platným jízdním dokladem při přepravní kontrole též přirážku k jízdnému. Žalovaný se při přepravní kontrole neprokázal platným jízdním dokladem a vznikla mu tak povinnost zaplatit též zmíněnou přirážku k jízdnému. Žalovaný své smluvní povinnosti nesplnil, protože dluh včas neuhradil, čímž se dne následujícího, tedy 1. 7. 2021, ocitl v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. Opak žalovaný netvrdil a ani se jinak nebránil. Žalobkyně má proto, vedle práva na zaplacení částky 1 524 Kč, podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, jež je stanovena § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 11. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a v celém rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 524 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 13. Soud přiznal ustanovenému opatrovníkovi žalovaného za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 3 146 Kč, která se skládá z následujících úkonů podle § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení a účast na jednání soudu dne 19. 10. 2022), náleží mu podle § 7 a. t. odměna za zastupování žalovaného stanovená z tarifní hodnoty (1 524 Kč) stanovené podle § 7 a. t. ve výši 1 000 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby. Opatrovníkovi dále náleží částka 600 Kč jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a. t. (2 x režijní paušál à 300 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 600 Kč, a to ve výši 546 Kč.