55 C 136/2022 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 3. 2022 domáhala vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 530 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní konkludentní smlouvu o přepravě osob, kdy žalovaná neuhradila jízdné ve výši 30 Kč a přirážku ve výši 1 500 Kč za jednu jízdu bez platného jízdního dokladu v dopravním prostředku MHD žalobkyně, k níž došlo dne 18. 1. 2022 v [údaj o čase] hod. na lince tramvaje – [anonymizována dvě slova]. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku. Na tuto upomínku žalovaná nijak nereagovala a dlužnou částku do dnešního dne žalobkyni nezaplatila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala v řízení nečinná. 2. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, protože žalovaná je státní příslušnicí Běloruské republiky. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Běloruská republika sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů ze smluv a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 4 citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaná má bydliště na území České republiky. 3. Ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Usnesení bylo žalované doručeno fikcí podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaná projevila souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřila (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Předmětem řízení je peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč, proto soud uvedl v odůvodnění rozsudku podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav. 6. Žalovaná se přepravovala dne 18. 1. 2022 v [údaj o čase] hod. na lince tramvaje – [anonymizována dvě slova], jež je součástí sítě MHD provozované žalobkyní. Při přepravní kontrole, která v ten okamžik s žalovanou byla provedena, se žalovaná neprokázala platným jízdním dokladem. Podle přepravního řádu v době provádění přepravních kontrol činilo jízdné 30 Kč a přirážka k jízdnému částku 1 500 Kč. K úhradě dluhu byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou. 7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 8. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). 9. Soud na danou věc aplikoval § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a § 37 zák. č. 266/1994 Sb., o drahách a dále vyhlášku č. 175/2000 Sb., Přepravní řád. Žalovaná s žalobkyní v daném případě uzavřela nástupem do dopravního prostředku, jenž je součástí sítě MHD provozované žalobkyní, konkludentně přepravní smlouvu ve smyslu § 2550 a násl. o. z., čímž jí vznikla povinnost podle přepravního řádu zaplatit jízdné a pro případ neprokázání se platným jízdním dokladem při přepravní kontrole též přirážku k jízdnému. Žalovaná se při přepravní kontrole neprokázala platným jízdním dokladem a vznikla jí tak povinnost zaplatit též zmíněnou přirážku k jízdnému. Žalovaná své smluvní povinnosti nesplnila, protože dluh včas neuhradila, čímž se dne následujícího, tedy 19. 1. 2022, ocitla v prodlení ve smyslu § 1968 o. z. Opak žalovaná netvrdila a ani se jinak nebránila. Žalobkyně má proto, vedle práva na zaplacení částky 1 530 Kč, podle § 1970 o. z. právo na zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky v zákonné výši, jež je stanovena § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. 10. Soud tak dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a v celém rozsahu žalobě vyhověl. Lhůtu k plnění soud určil jako třídenní od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 530 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.