60 C 542/2021-24 — Obvodní soud pro Prahu 4

Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). Žalobkyně se svým návrhem domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 20. 1. 2020 uzavřena rámcová smlouva [číslo] na jejímž základě byl žalovanému aktivován běžný účet č. [bankovní účet]. Dne 20. 3. 2020 pak žalovaný uzavřel dodatek [číslo] k Rámcové smlouvě, jehož podpisem žalovaný požádal o poskytnutí kontokorentu ve výši 40 000 Kč. Žalovaný následně neplnil své povinnosti ze smlouvy a obchodních podmínek, když splátky nehradil řádně a včas, a dostal se tak do prodlení. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 19. 7. 2021. Ke dni zesplatnění činil dluh celkem 8 181,19 Kč. Žalovaný po zesplatnění ničeho na dluh neuhradil, a to ani na předžalobní výzvu. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení nečinný. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem cizího státu. Soud proto zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (vyhl.č. 95/1983 Sb.) otázku pravomoci projednat a rozhodnout danou věc neupravuje, a vzhledem k tomu, že neexistuje ani žádná jiná mezinárodní smlouva, kterou by mezi sebou Česká republika a Ruská federace sjednaly zvláštní pravidla pro určení pravomoci soudů obou států k projednávání sporů o zaplacení dlužného pojistného a která by se ve smyslu čl. 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použila místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, posuzoval soud svou pravomoc nejprve podle citovaného nařízení, které se vzhledem k zásadě přednostní aplikace komunitárního práva má aplikovat přednostně před ustanovením zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. Podle Článku 4 a násl. citovaného nařízení je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: V řízení bylo provedenými listinnými důkazy prokázáno, že mezi účastníky byla po posouzení úvěruschopnosti žalovaného uzavřena dne 20. 3. 2020 smlouva o kontokorentním úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr, přičemž limit úvěru byl sjednán ve výši 40 000 Kč. Žalovaný následně neplnil své povinnosti ze smlouvy a obchodních podmínek, když splátky nehradil řádně a včas, a dostal se tak do prodlení. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila ke dni 19. 7. 2021. Žalovaný po zesplatnění ničeho na dluh neuhradil, a to ani po zaslání výzvy. Žalobkyně tak má za žalovaným pohledávku, jež sestává z dlužné jistiny kontokorentního úvěru ve výši 8 181,19 Kč a příslušenství. Po zhodnocení provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Jde o dvoustranný právní vztah založený úvěrovou smlouvou dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) po posouzení úvěruschopnosti ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, přičemž závazek z ní žalovanému vzniklý, tedy povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky, nebyl žalovaným řádně a včas splněn, čímž se žalovaný po uplynutí lhůty splatnosti dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůty k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 o.s.ř. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 400 Kč, představující zaplacený soudní poplatek.