29 C 223/2025-38 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 26 360,46 s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, . (dále jen „věřitel“), uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel straně žalované téhož dne bezhotovostně úvěr 12 600 Kč. Spolu s jistinou se strana žalovaná zavázala věřiteli uhradit též souhrnný poplatek ve výši 13 760,46 Kč do , datum, . Na tento úvěr strana žalovaná nezaplatila ničeho. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek se oprávněným k vymáhání nároku vůči straně žalované stala namísto věřitele žalobkyně.2. Strana žalovaná zůstala v řízení nečinná.3. Strana žalovaná je občanem Rumunska. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla věřitele, tedy v Praze 4.4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se žalovaným jako rozhodné zvolili české právo v úvěrové smlouvě.5. Soud věc rozhodl dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”), když žalobkyně s tímto postupem vyjádřila souhlas již v rámci svého žalobního návrhu a strana žalovaná se k výzvě soudu, aby sdělila, zda s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí či nikoli, v dané lhůtě nevyjádřila, pročež se má za to, že s takovým rozhodnutím souhlasila. Rovněž soud dospěl k závěru, že o žalobě lze rozhodnout na základě učiněných tvrzení a předložených důkazů.6. Na základě listinných důkazů soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: smlouva o úvěru, formulář s informacemi, potvrzení o poskytnutí úvěru, smlouva o postoupení pohledávek se seznamem, oznámení o postoupení s výzvou k plnění).7. Dále soud zjistil, že roční úrok úvěru odpovídá 40% a RPSN 9 088,10% (důkaz: smlouva o úvěru).8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“9. Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“10. Dle § 1879 obč. zákoníku platí, že „Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).“ Dle § 576 obč. zákoníku platí, že „Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.“ Dle § 2991 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“11. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 6 rozsudku vzal soud za prokázané, že věřitel straně žalované poskytl na základě smlouvy úvěr ve výši 12 600 Kč, z něhož strana žalovaná nezaplatila nic.12. Soud však vyhodnotil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Důvodem způsobujícím absolutní neplatnost smlouvy jako celku je dle názoru soudu výše konečné částky, kterou má strana žalovaná zaplatit oproti částce, kterou jako půjčku získala. Strana žalovaná totiž obdržela celkem 12 600 Kč, ale kromě této částky má navíc do měsíce zaplatit dalších 13 760,46 Kč. Byť věřitel tuto částku označuje jako poplatek, je soud přesvědčen o tom, že se nejedná o nic jiného než skrytý úrok.13. Úroková sazba vyplývající ze smlouvy o úvěru je na úrovni 4,23násobku v daném místě a čase, když úroková sazba z nových spotřebitelských úvěrů dosáhla v březnu 2023 výše 9,45 % p.a., jak soud zjistil Klientských úrokových sazeb: Úroková sazba z nových spotřebitelských úvěru, míra v % - časové řady ARAD ČNB. Takto nastavená výše úrokové sazby je dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy dle § 588 obč. zákoníku, kdy k takové neplatnosti právního úkonu soud přihlíží i bez návrhu. Jedná tak o úkon absolutně neplatný, k němuž soud přihlíží z úřední povinnosti. A to raději soud ani neupozorňuje na výši RPSN 9 088,10% (!)14. Úroková sazba je v rozporu s dobrými mravy již v případě, že dosahuje téměř čtyřnásobku obvyklé bankovní úrokové sazby, jak plyne např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004 (cit.) „Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst.1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 až 15,5% ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.“15. Soud je dále přesvědčen o tom, že smlouva je absolutně neplatná jako celek, neboť ujednání o vysokém úročení nelze od zbytku smlouvy oddělit, a to s ohledem na způsob podnikání věřitele, jež staví své podnikání na vysokém úročení spotřebitelských úvěrů, pročež dle názoru soudu nelze vůbec očekávat, že bez takovéhoto ujednání o vysokém úroku by byla smlouva o půjčce ze strany věřitele vůbec uzavřena.16. Je-li smlouva absolutně neplatná, dle § 588 obč. zákoníku, je strana žalovaná povinna žalobkyni vrátit dle § 2991 obč. zákoníku bezdůvodné obohacení, které tvoří částky, které žalobkyně poskytla straně žalované jako úvěry, přičemž se nepřihlíží k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Žalobkyně tak má vůči straně žalované nárok na zaplacení celkové částky 12 600 Kč s úroky z prodlení, ve zbytku soud žalobu zamítl.17. Žalobkyně procesně neúspěšná. Jelikož straně žalované žádné náklady nevznikly, rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že je žádnému účastníku nepřiznal.