29 C 76/2025-67 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 24 388 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, ., IČO: , IČO, (dále jen „banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva“), na jejímž základě strana žalovaná získala téhož dne úvěr ve výši 15 000 Kč a strana žalovaná se zavázala jej splatit se sjednaným úrokem 8 % ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a úvěr nesplácela řádně, když uhradila pouze 11 000 Kč, využila banka svého práva a úvěr dne , datum, zesplatnila. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru a příslušenství. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené dne , datum, mezi bankou a žalobkyní.2. Opatrovník namítl neplanost smlouvy pro nezkoumání úvěruschopnosti a zamítnutí žaloby.3. Ve věci je dán cizí prvek, když strana žalovaná je občanem Slovenska. Soud proto určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 7 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná měla svůj závazek splnit v místě sídla banky, tedy v Praze 4.4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť banka si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v čl. 17. produktových podmínek pro osobní úvěry , právnická osoba, .5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku. Dále zjistil, že RPSN u úvěru činilo 272,44%. (důkazy: oznámení o postoupení pohledávek, smlouva o postoupení pohledávky, žádost o úvěr, souhrnný výpis transakcí). Banka měla při sjednávání úvěru prověřovat úvěruschopnost strany žalované tak, že vycházela z ověřeného příjmu strany žalované ve výši 22 152 Kč měsíčně, přičemž s porovnáním výdajů ve výši 9 000 Kč zjistila, že má dostatek prostředků pro splácení úvěru. Přes bankovní a nebankovní registry potom měla zjistit, že strana žalovaná není u jiných subjektů vedena jako dlužník (důkazy: výplatní páska za měsíc srpen a září 2022, dohoda o změně pracovní smlouvy).6. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“7. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“8. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 5 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná získala od banky úvěr ve výši 15 000 Kč, z něhož splatila 11 000 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupení pohledávky se žalobkyně namísto banky stala oprávněnou osobou k vymáhání nároků plynoucích z úvěru vůči žalovanému.9. Dále však musí soud zhodnotit 2 otázky, a to: (i) zda byly při uzavření smlouvy splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru a (ii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.10. Soud tedy zkoumal, zda žalobkyně posoudila úvěruschopnost strany žalované na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Z pohledu soudu banka úvěruschopnost strany žalované dostatečně nezkoumala, popř. žalobkyně nic takového neprokázala. Soud má za to, že věřitel může dostát své povinnosti pouze tehdy, pokud objektivně zjistí příjmy a výdaje dlužníka, např. prostřednictvím výplatních pásek, výpisů z bankovních účtů apod., a následně takto zjištěné informace vyhodnotí, kdy na jedné straně posoudí příjmy, na straně druhé výdaje, přičemž z rozdílu těchto hodnot zjistí, zda dlužník má dostatek finančních prostředků na splácení úvěru. Jen tímto způsobem věřitel dostojí své povinnosti dle zákona posoudit schopnost spotřebitele splácet úvěr.11. Po výzvě soudu k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně doplnila, jakým způsobem banka ověřovala úvěruschopnost, viz bod 5 rozsudku. Ohledně příjmů ve výši 22 152 Kč banka vycházela z tvrzení strany žalované, které si ověřila z výplatní pásky. Příjmy tedy zkoumala. U výdajů ve výši 9 000 Kč žalobkyně pouze uvedla, že vycházela z tvrzení strany žalované a že po jejich odečtení od příjmů straně žalované zůstal dostatek finančních prostředků pro splácení úvěru. Soud má za to, že při zjišťování údajů u žadatelů o úvěr nelze vycházet pouze z tvrzení dlužníka, případně jím uváděné údaje dále upravovat, ale je nutné se zabývat skutečně ověřitelnými výdaji (např. z výpisů z účtů 2 – 3 měsíce před poskytnutím úvěru) tak, aby bylo zjištěno, jakou částkou může žadatel o úvěr disponovat po zaplacení všech výdajů, přičemž se věřitel nemá spokojit jen s tím, co uvádí dlužník, ale jeho informace si musí ověřit, jak plyne např. z rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 „…součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit)... posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tí