29 C 316/2025-37 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 152 727,90 Kč s příslušenstvím za nesplacený úvěr a 110 677,07 Kč na smluvní pokutu. Žaloba je odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, spol. , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „banka“) uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě straně žalované poskytla úvěr 288 000 Kč a strana žalovaná se jej zavázala splácet v měsíčních splátkách se sjednaným úrokem 6,99% ročně. Jelikož strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a úvěr nesplácela, využila banka svého práva a prostřednictvím dopisu úvěr zesplatnila k datu , datum, . Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny úvěru, smluvní pokuty a příslušenství. Na úvěr strana žalovaná zaplatila 222 160 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi bankou a insolvenční správkyně žalobkyně. Žalovaní dlužnou částku nesplatili ani po předžalobní výzvě.2. Strana žalovaná se k žalobě nevyjádřila a zůstala nečinná, její registrovaný pobyt je na adrese úřadu , adresa, od , datum, .3. Strana žalovaná je občanem Filipín, jedná se proto o věc s cizím prvkem. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem strany žalované, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovaly, a s přihlédnutím k bydlišti strany žalované na území Evropské unie, stanovil soud svoji příslušnost dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle něhož platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť strana žalovaná má pobyt na území České republiky.4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť účastníci jako rozhodné zvolili české právo v čl. II. smlouvy.5. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkazy: oznámení o postoupení pohledávek s dokladem o odeslání, návrh smlouvy o úvěru, akceptace návrhu, standardní informace o úvěru VOP, sazebník poplatků, výpis z úvěrového účtu označeného č. , Anonymizováno, , prohlášení nesplacené části úvěru za splatnou, předžalobní výzva s dokladem o odeslání). Dle žalobkyně mělo být posouzení úvěruschopnosti žalovaného provedeno na základě nahlédnutí do databází NRKI, BRKI, registru SOLUS, insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Příjmy ve výši 44 140 Kč, resp. 33 288 Kč, pokud by nepřihlédla k příjmu v březni 2021, kdy činil 68 526 Kč) žalobkyně ověřila z výpisů z účtu strany žalované. Výdaje měly odpovídat částce 19 515 Kč, straně žalované tak mělo zbýt dostatek prostředků pro splácení úvěru ve výši 8 906 Kč měsíčně (důkazy: protokol o prověření úvěruschopnosti, výpis z účtu leden 21, únor 21 a březen 21).6. V lednu 2021 byly příjmy strany žalované 33 338 Kč, výdaje 32 218,89 Kč, disponibilní zůstatek odpovídal částce 1 119,11 Kč, v únoru měla příjmy 32 753 Kč, výdaje 31 392,99 Kč, disponibilní zůstatek odpovídal částce 1 360,01 Kč a v březnu měla příjmy 68 576 Kč, výdaje 66 281,31 Kč, disponibilní zůstatek odpovídal částce 2 294,69 Kč (důkazy: výpis z účtu leden 21, únor 21 a březen 21).7. Strana žalovaná splácela úvěr po 8 906 Kč řádně pouze v době od 20.5.2021 do 29.6.2022, následně již splácela sice pravidelně ale v nižší výši (důkazy: výpis z úvěrového účtu označeného č. 1/2023 a č. 1/22).8. Z důkazu ceník služeb soud nic podstatného nezjistil, a proto se mu dále nevěnuje.9. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 občanského zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 občanského zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“ Dle § 2991 odst. 1 a 2 obč. zákoníku platí, že „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. (2) Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám“, přičemž v § 2999 odst. 1 obč. zákoníku je uvedeno, že „Není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.“10. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“11. Dle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) platí, že „Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ V čl. 23 této směrnice je uvedeno, že „Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“12. Na základě skutečnosti uvedených v bodech 5-7 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná od banky vyčerpala úvěr ve výši 288 000 Kč a že na něj zaplatila 222 160 Kč. Rovněž má soud za to, že na základě smlouvy o postoupe