29 C 55/2026-46 – Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by byla straně žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 21 290,78 Kč s úroky, úroky z prodlení a náklady spojenými s vymáháním pohledávky. Žalobkyně uzavřela se stranou žalovanou dne , datum, smlouvu o úvěru (dále jen „smlouva“), na jejímž základě strana žalovaná získala dne 13.5.2025 úvěr ve výši 20 000 Kč a strana žalovaná se zavázala jej splatit se sjednaným úrokem v měsíčních splátkách po 1 000 Kč. Strana žalovaná porušila své smluvní povinnosti a úvěr nesplácela řádně, když neuhradila splátku splatnou 15.8.2025. Svůj dluh strana žalovaná neuhradila ani po předžalobní výzvě. Celkem uhradila pouze 2 000 Kč.2. Žalovaná strana byla v řízení nečinná.3. S přihlédnutím k neexistenci dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a státem žalovaného, jež by právní vztah, který je předmětem řízení, upravovala, soud určil svoji pravomoc k projednání této věci dle čl. 4 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, dle kterých platí, že (cit.) „Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“ a „Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v něm mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky“ tak, že je příslušný k rozhodnutí tohoto sporu, neboť žalovaný má pobyt na území České republiky.4. Rozhodným právem je právo české, a to dle čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17.6.2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), dle něhož platí, že „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí“, neboť věřitel si se stranou žalovanou jako rozhodné zvolili české právo v záhlaví smlouvy.5. Žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila a strana žalovaná se k jednání nedostavila bez omluvy. Soud proto věc projednal bez přítomnosti účastníků.6. Na základě provedeného dokazování soud zjistil skutečnosti uvedené žalobkyní a rekapitulované v bodě 1 rozsudku (důkaz: předsmluvní informace, smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru, doklad o uzavření smlouvy, předžalobní výzva, doklad o poskytnutí úvěru, upomínka č. 1, doklady o odeslání). Dále soud zjistil, že ve smlouvě byl sjednána zápůjční úroková sazba 57,99% a RPSN činila 76,18% (důkaz: smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru).7. Žalobkyně stran zkoumání úvěruschopnosti uvedla, že strana žalovaná měla v ČR pobyt, neměla žádný záznam o závazcích po splatnosti u jiných subjektů a stran příjmy a výdaji deklarovanou a ověřenou zjistila níže uvedené, z čehož dospěla k závěru, že strana žalovaná měla dostatek prostředků pro splácení. Rovněž uvedla, že v případě, kdy žadatel o úvěr prosází více jak 10 000 Kč měsíčně, úvěr neposkytne (důkaz: datový výstup z kredit info, souhlas se zpracováním osobních údajů, identifikační karta žalovaného, průkaz o povolení k trvalému pobytu):Měsíční hodnotyDeklarováno spotřebitelemNalezeno na bankovním účtuVážený průměrÚdaj v Pozitivním registru SOLUSMin. fixní hodnotaPříjem43 585 Kč76 057 KčXXXNáklady na bydlení15 000 Kč17 892 Kč16 735 KčX8 000 KčNáklady domácnosti5 500 Kč3 822 Kč6 000 KčX6 000 KčFinanční závazky6 000 Kč14 094 KčX0 KčXSázení1 632 KčZůstatek na cokoliv2 000 KčK dispozici3 124 Kč8. Soud za dobu 3 měsíců před poskytnutím úvěru únor – duben 2025 zjistil, že příjmy a výdaje strany žalované vypadají takto:MěsícPříjmyVýdajeRozdílúnor 25148 316,00 Kč136 863,80 Kč11 452,20 Kčbřezen 25110 060,10 Kč121 493,90 Kč-11 433,80 Kčduben 25346 182,06 Kč346 006,98 Kč175,08 Kč9. Za tutéž dobu potom žalovaný na sázení vynaložil tyto prostředky (důkaz: výpis z účtu žalovaného za dobu únor až duben 2025):MěsícOdesláno na Buton Nicosia CYúnor 2517 800,00 Kčbřezen 25280,00 Kčduben 2517 000,00 Kč10. Z pohledu soudu je pro posouzení úvěruschopnosti důležitá doba předcházející poskytnutí úvěru, za vypovídající považuje 3 měsíce před poskytnutím úvěru. Proto soud nepovažoval za důležité výpisy z účtu strany žalované za jiná období a pro nadbytečnost tento důkaz zamítl.11. Z pohledu práva platí u smluv o úvěru následující: podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zákoník“), platí, že „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“ V § 2397 obč. zákoníku je stanoveno, že „Úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá“ a dle § 2399 odst. 1 obč. zákoníku platí, že „Úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.“ Dle § 1970 obč. zákoníku platí, že „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Ustanovení § 588 obč. zákoníku určuje, že „Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.“12. Ustanovení § 86 odst. 1 a 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále jen „zákon“), stanoví, že „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ Dle § 87 odst. 1 zákona platí, že „Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ Ustanovení § 2 odst. 1 zákona potom definuje spotřebitelský úvěr takto „Spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.“13. Na základě skutečnosti uvedených v bodě 6 rozsudku vzal soud za prokázané, že strana žalovaná získala od věřitele úvěr ve výši 20 000 Kč, z něhož splatila pouze 2 000 Kč. Dále však musí soud zhodnotit 3 otázky, a to: (i) zda soud může bez aktivity strany žalované hodnotit, zda byly při uzavření smlouvy o zápůjčce splněny podmínky zákona o spotřebitelskému úvěru, (ii) zda podmínky splněny byly a (iii) na jakou částku má žalobkyně vůči straně žalované nárok.14. Soud má za to, že neplatnost při nedostatečném posuzování úvěruschopnosti je neplatností absolutní, jak ostatně plyne i z rozhodnutí Soudního dvora EU sp.zn. C679/18 ze dne 5.3.2020 o tom, že „Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohot