21 C 122/2020-25 — Obvodní soud pro Prahu 5

Žalobou podanou ke zdejšímu soudu se žalobce domáhal zrušení výživného pro své dvě zletilé děti. Žalobce platil žalovaným výživné ve výši 3 800 Kč a 3 200 Kč měsíčně od 1.6.2011 na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 10.6.2011 č.j. 50P 348/2010-251. Oba žalovaní již ukončili studium, čímž došlo ke změně poměrů a je důvodné zrušit vyměřené výživné. Oba žalovaní s návrhem na zrušení výživného souhlasili. Všichni účastníci souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto postupoval dle § 101 odst. 3 o.s.ř.. Mezi účastníky je nesporné, že oba žalovaní ukončili studium. Soud provedl v řízení důkazy, které žalobce předložil, přičemž potřeba provedení důkazů dalších v řízení najevo nevyšla. Po provedeném řízení vzal za prokázaný tento skutkový stav. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl povinen platit 1) žalované výživné ve výši 3 800 Kč měsíčně a 2) žalovanému ve výši 3 200 Kč od 1.6.2011 na základě rozsudku zdejšího soudu ze dne 10.6.2011 č.j. 50P 348/2010-251 (prokázáno citovaným rozsudkem). Pro právní posouzení věci učinil soud závěr o skutkovém stavu takový, že žalobce tvrzení uvedená v žalobě prokázal, a proto soud žalobě vyhověl v celém rozsahu. Právně soud věc posoudil tak, že podle § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Vzhledem k tomu, že oba žalovaní ukončili, soud v této skutečnosti shledává zásadní změnu poměrů na straně žalovaných, která nastala od vyhlášení předchozího rozhodnutí (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 204/2008). Soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ČR IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014, z něhož plyne, že nárok na plnění vyživovací povinnosti vzniká zletilému dítěti v souvislosti s přípravou na budoucí povolání s dosažením co nejvyššího stupně vzdělání. Nikoliv tedy získávání různých oborů vzdělání stejného stupně. Musí se navíc jednat o přípravu soustavnou a cílevědomou. Vyživovací povinnost rodiče nelze vnímat jako bezbřehou. Na jednu stranu lze mít pochopení pro jakési hledání životní cesty, pracovního zařazení, nicméně na druhou stranu je třeba u žalovaných očekávat uvědomění si základních souvislostí mezi studiem, prací a zajištěním životních potřeb. Soud tak uzavírá, že žalovaní se již nepřipravují na výkon povolání řádným a soustavným studiem, a proto soud s odkazem na shora uvedené zrušil vyživovací povinnost žalobce, jak je stanoveno ve výroku I. tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. l o.s.ř., avšak žalobce se náhrady nákladů vzdal.