28 C 386/2022-9 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 20.7.2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku s příslušenstvím s tím, že žalobkyně je příjemcem příspěvku placeného vlastníkem motorového vozidla, jež je provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Žalobkyně zjistila, že automobil [registrační značka] (dále jen„ vozidlo“), jehož vlastníkem je žalovaný, je evidováno jako provozované. Žalovaný neměl v období od 11. 7. 2020 do 8. 10. 2020 sjednáno pojištění odpovědnosti, vozidlo tak bylo 90 dní nepojištěno. Žalobkyni proto vznikl nárok na příspěvek do garančního fondu. Výše příspěvku se stanoví součtem hodnoty vypočtené vynásobením výše příslušné denní sazby pro daný druh vozidla počtem dní, po které bylo vozidlo provozováno v rozporu se zákonem, žalobkyně má dále nárok na náhradu nákladů na uplatnění příspěvku v případě jeho nezaplacení včetně nákladů na jeho vymáhání. Žalobkyně vyzvala žalovaného, aby příspěvek uhradil, žalovaný však neuhradil ničeho, a to ani na základě předžalobní upomínky. Žalovaná částka zahrnuje příspěvek ve výši 7 740 Kč a poplatek spojený s vymáháním pohledávky ve výši 300 Kč. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů založených ve spise vyplývá skutkový závěr, že žalovaný neměl v období od 11.7. 2020 do 8.10. 2020, tedy po dobu 90 dní, sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nákladní automobil jiný než podle písmene r s nejvyšší povolenou hmotností do 3 500 kg (zjištěno z výzvy k úhradě příspěvku do garančního fondu ČKP). Žalovaný byl proto opakovaně vyzván k úhradě dlužné částky (zjištěno z upomínky k úhradě nedoplatku a předžalobní upomínky). Žalovaný neuhradil ničeho, což nesporuje. 4. Dle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) jsou vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel společně a nerozdílně povinni zaplatit kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Dle ustanovení § 4 odst. 3 zákona se výše příspěvku vypočte jako součin počtu dní, kdy byla porušována povinnost podle § 1 odst. 2, a výše denní sazby podle druhu vozidla (podle § 2 odst. 1 písm. o) vyhlášky č. 205/1999 Sb. činí denní sazba příspěvku 86 Kč). Podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona je osoba povinná k zaplacení příspěvku povinna zaplatit kanceláři náklady spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (podle ustanovení § 2a vyhlášky činí výše nákladů České kanceláře pojistitelů spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle § 4 odst. 4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla 300 Kč). Dle ustanovení § 4 odst. 6 zákona povinnost zaplatit příspěvek a náklady kanceláře podle odstavce 4 zaniká, pokud kancelář do 1 roku ode dne vzniku povinnosti zaplatit příspěvek neodešle osobě povinné k zaplacení příspěvku výzvu k zaplacení příspěvku podle odstavce 7, jde-li o osobu zapsanou jako vlastník či provozovatel vozidla v registru silničních vozidel. V ostatních případech lhůta 1 roku nezačne běžet dříve, než se kancelář prokazatelně dozví, kdo je vlastníkem či provozovatelem vozidla. 5. Vzhledem ke shora uvedenému dospěl soud k závěru, že žalovaný porušil povinnost vyplývající z § 1 odst. 2 zákona, když provozoval své vozidlo bez sjednaného pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a proto mu vznikla povinnost uhradit příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného ve smyslu výše citovaného zákona k úhradě příspěvku. Žalovaná částka ve výši 8 040 Kč sestává z nákladů spojených s vymáháním pohledávky ve výši 300 Kč (§ 2a vyhlášky) a příspěvku ve výši 7 740 Kč (§ 4 odst. 3 zákona ve spojení s § 2 odst. 1 písm. o) vyhlášky). Jelikož žalovaný žalobkyni částku v této výši nezaplatil, soud mu tuto povinnost uložil. (výrok I.) 6. O příslušenství soud rozhodl podle ustanovení § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů. 7. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení. 8. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 142a odst. 1 o. s. ř., kdy procesně zcela úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů spojených se zaplacením soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů spojených se zastoupením advokátkou za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění, to vše dle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ vyhláška“), kdy sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky částku 200 Kč, a dále ve výši 3 náhrad hotových výdajů po 100 Kč (ustanovení § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 14b odst. 5 vyhlášky s odkazem na její ustanovení § 11 odst. 1, a to převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění) včetně náhrady daně z přidané hodnoty ve výši 21 %. 9. Celkové náklady žalobkyně ve výši 1 489 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.). Z úřední činnosti je soudu známo, že žaloby podávané žalobkyní se v obdobných případech liší pouze údaji o žalovaném a výší dlužné částky. Jde fakticky o formulář, do něhož jsou pouze dosazovány ty údaje, které jsou pro každý konkrétní spor specifické, nejedná se tedy o žádný individuální rozbor případu, a to ani po skutkové ani po právní stránce. Nepochybně tak jde o tzv. formulářovou žalobu ve smyslu § 14b vyhlášky.