5 C 276/2025-19 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 15. 7. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 65 900 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím vrátit žalobkyni v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 14. 8. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 6. 1. 2026. Žalobkyně poskytla žalované bezhotovostním převodem dne 15. 7. 2024 částku 23 000 Kč, na kterou žalovaná uhradila pouze 178,12 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalované. Vzhledem k tomu, že se žalovaná dostala do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně smlouvu dne 3. 12. 2024 vypověděla, o čemž žalovanou téhož dne informovala. Žalobkyně pak za žalovanou ke dni podání žaloby eviduje dluh v celkové výši 37 006,33 Kč sestávající z částky 22 821,87 Kč představující dlužnou jistinu, z částky 398,06 Kč představující poplatek za vyplacení tranší úvěru a z částky 13 786,40 Kč představující smluvní úrok. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, přičemž žalobkyně smluvní pokutu uplatňuje za prvních 90 dní prodlení, tedy za období od 25. 10. 2024 do 23. 1. 2025, a to v celkové částce 96,57 Kč.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Jelikož žalobkyně v žalobě uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaná se k následné výzvě soudu nijak nevyjádřila, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:5. Účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr až do výše 65 900 Kč s možností postupného čerpání a žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 0,88 % denně v pravidelných denních splátkách ve výši 205,71 Kč (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru ze dne 15. 7. 2024, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, autorizace ověření totožnosti, informace pro spotřebitele, občanský průkaz žalované, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, souhlas se zpracováním osobních údajů, předpis denních splátek). Žalobkyně žalované poskytla bezhotovostním převodem dne , č. účtu, (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, zpráva , právnická osoba, ze dne 16. 10. 2025). Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, přičemž dospěla k závěru o její úvěruschopnosti (výpis o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy, obecné principy posuzování a filozofie žalobkyně). Z důvodu prodlení žalované se splácením úvěru žalobkyně smlouvu dne 3. 12. 2024 vypověděla a úvěr zesplatnila (výpověď smlouvy ze dne 3. 12. 2024). Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou (výzva k úhradě ze dne 8. 5. 2025 včetně podacího lístku).6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalované na základě uzavřené smlouvy částku 23 000 Kč, kterou měla žalovaná dle smlouvy vrátit spolu s příslušenstvím, což však porušila, když dle nezpochybněného tvrzení žalobkyně uhradila pouze částku 178,12 Kč. Z důvodu prodlení žalované žalobkyně smlouvu dne 3. 12. 2024 vypověděla a úvěr zesplatnila.7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.1. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.2. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.3. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.4. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.7. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně se žalovanou uzavřely smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 23 000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s ujednaným úrokem. Účastníci si dle čl. VI. smlouvy sjednali úrok ve výši 0,88 % denně, tedy cca 321 % ročně.9. Výši sjednaného úroku je nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.10. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v červenci 2024, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 9,02 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si účastníci ujednali úrok téměř 36x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku bylo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyklého úroku zcela zřejmý, a proto jde o neplatnost, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Žalobkyně se proto může po žalované domáhat pouze úhrady částky, která byla prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytnuta, a to z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 o. z.11. V řízení pak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč, a to bez platného právního titulu, neboť nebylo prokázáno, že mezi účastní