5 C 293/2025-78 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 2. 5. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 79 600 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal čerpané finanční prostředky spolu s příslušenstvím vrátit žalobkyni v pravidelných denních splátkách, přičemž první splátka byla splatná dne 1. 6. 2024 a konec kreditového rámce měl nastat dne 24. 10. 2025. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem celkem 35 326 Kč, a to dne 2. 5. 2024 částku 15 000 Kč a 20 000 Kč a dne 10. 8. 2024 částku 326 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný si při sjednávání smlouvy zvolil volitelnou službu “, Anonymizováno, ” za poplatek ve výši 607,56 Kč a informační SMS servis za poplatek 159,36 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátek, žalobkyně smlouvu dne 11. 2. 2024 vypověděla, o čemž žalovaného téhož dne informovala. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze částku 1 122,34 Kč. Žalobkyně pak za žalovaným ke dni žaloby evidovala dluh v celkové výši 68 253,77 Kč sestávající z částky 34 203,60 Kč představující dlužnou jistinu, z částky 492,15 Kč představující poplatek za vyplacení tranší úvěru, z částky 33 521,06 Kč představující smluvní úrok, z částky 29,28 Kč představující poplatek za službu „, Anonymizováno, “ a z částky 7,68 Kč představující poplatek za službu „Informační SMS servis“. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení, přičemž žalobkyně smluvní pokutu uplatňuje za prvních 90 dní prodlení, tedy za období od 13. 11. 2024 do 11. 2. 2025, a to v celkové částce 9,36 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož žalobkyně v žalobě uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaný se k následné výzvě soudu nijak nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:5. Účastníci uzavřeli smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr až do výše 79 600 Kč s možností postupného čerpání a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách ve výši 177,14 Kč, přičemž sjednaná úroková sazba činila 0,85 % denně a RPSN 1216,46 % (smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 2. 5. 2024, všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, autorizace ověření totožnosti, souhlas se zpracováním osobních údajů, informace pro spotřebitele, údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, předpis denních splátek). Žalobkyně žalovanému poskytla bezhotovostním převodem dne 2. 5. 2024 částku 15 000 Kč a 20 000 Kč a dne 10. 8. 2024 částku 326 Kč, a to na bankovní účet žalovaného č. , č. účtu, (přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, sdělení , právnická osoba, . ze dne 30. 10. 2025). Žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalovaného, přičemž dospěla k závěru o jeho úvěruschopnosti (výpis o posouzení úvěruschopnosti, identifikované příjmy žalovaného, obecné principy posuzování a filozofie žalobkyně). Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas, pročež jej žalobkyně vyzvala k úhradě dlužné částky ve výši 68 263,13 Kč (výzva k úhradě ze dne 27. 8. 2025 včetně potvrzení o podání).6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 35 326 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu se sjednaným úrokem, což však porušil, když se ocitl v prodlení s placením splátek, přičemž žalobkyni dle jejího nezpochybněného tvrzení uhradil pouze částku 1 122,34 Kč.7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.8. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 326 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v pravidelných denních splátkách spolu s ujednaným úrokem a poplatky. Účastníci si dle čl. VI. smlouvy sjednali úrok ve výši 0,85 % denně, tedy cca 310 % ročně.16. Výši sjednaného úroku je nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.17. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v květnu 2024, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 8,86 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si účastníci ujednali úrok téměř 35x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku bylo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je ve smyslu § 588 o. z. neplatná. Rozpor tohoto ujednání je přitom se zřetelem k rozdílu ve výši ujednaného a obvyk