5 C 45/2026-20 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „původní věřitel“) uzavřela se žalovaným prostřednictvím internetové stránky , Anonymizováno, dne 23. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému úvěr v celkové výši 28 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, v několika platbách, kdy dne 23. 8. 2022 byla žalovanému poskytnuta částka 12 000 Kč, dne 1. 9. 2022 částka 2 000 Kč ve dvou platbách po 1 000 Kč, dne 14. 9. 2022 částka 13 000 Kč a dne 26. 9. 2022 částka 1 000 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na den 23. 8. 2024. Žalovaný se však s úhradou úvěru ocitl v prodlení, pročež původní věřitel úvěr upomínkou ze dne 14. 12. 2022 zesplatnil a vyzval žalovaného k jeho okamžité úhradě. Žalovaný ke dni podání žaloby uhradil celkem 14 000 Kč. Pohledávka původního věřitele byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2023 na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, , a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu prostřednictvím předžalobní výzvy, avšak žalovaný ničeho nezaplatil.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož žalobkyně v žalobě uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaný se k následné výzvě soudu nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. Na základě předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu:5. Původní věřitel (společnost , právnická osoba, ) uzavřel se žalovaným dne 23. 8. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl žalovanému převodem na jeho bankovní účet č. , č. účtu, peněžní prostředky v celkové výši 28 000 Kč, a to dne 23. 8. 2022 částku 12 000 Kč, dne 1. 9. 2022 částku 2 000 Kč ve dvou platbách po 1 000 Kč, dne 14. 9. 2022 částku 13 000 Kč, dne 26. 9. 2022 částku 1 000 Kč, přičemž žalovaný se úvěr zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 1,25 % denně nejpozději do 23. 8. 2024 (smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 8. 2022, potvrzení o provedené platbě ze dne 23. 8. 2022, 1. 9. 2022, 14. 9. 2022 a dne 26. 9. 2022, sdělení banky ze dne11. 3. 2026). Z důvodu prodlení žalovaného se splácením úvěru původní věřitel úvěr dne 14. 12. 2022 zesplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu sestávajícího z neuhrazené jistiny ve výši 14 000 Kč a smluvních úroků (oznámení o předčasné splatnosti ze dne 14. 12. 2022). Pohledávka původního věřitele za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023 postoupena na společnost , právnická osoba, a následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2023 na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 11. 1. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2023, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 12. 2023, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 1. 2024). Žalovaný byl k úhradě dluhu vyzván i předžalobní upomínkou (předžalobní výzva ze dne 11. 1. 2024 včetně podacího lístku).6. Ohledně skutkové stavu tedy dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že původní věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 28 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky uhradit spolu se sjednaným úrokem do 23. 8. 2024, což však neučinil, když dle nezpochybněných tvrzení žalobkyně uhradil pouze 14 000 Kč. Původní věřitel proto úvěr zesplatnil a vyzval žalovaného k okamžité úhradě dluhu. Pohledávka původního věřitele byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na společnost , právnická osoba, ., a následně na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno.7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.8. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Dle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Dle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje12. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Dle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Dle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).16. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že původní věřitel se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které původní věřitel poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu se sjednaným úrokem. Úroková sazba byla sjednána ve výši 1,25 % denně. Výši sjednaného úroku je však nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.17. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v srpnu 2022, kdy došlo k uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila 9,72 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si původní věřitel a žalovaný ujednali úrok téměř 47x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku bylo v rozporu s dobrými mravy. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že smlouva uzavřená mezi původním věřitelem a žalovaným je ve smyslu § 588 o. z. neplatná.