5 C 6/2026-16 — Obvodní soud pro Prahu 5

1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že se žalovaným po řádném prověření jeho úvěruschopnosti uzavřela dne 19. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky do výše úvěrového rámce, kdy žalovaný čerpal celkem částku 75 000 Kč, kterou se zavázal splácet alespoň v minimálních měsíčních splátkách splatných vždy nejpozději do 15. dne každého kalendářního měsíce až do úplného splacení úvěru, kdy minimální splátka činila 3 750 Kč. Žalovaný však neuhradil splátku splatnou dne 15. 7. 2025, pročež jej žalobkyně opakovaně upomínala k její úhradě. Protože žalovaný splátku ani přes opakované upomínky žalobkyně neuhradil, žalobkyně úvěr dopisem ze dne 21. 10. 2025 zesplatnila. Žalobkyně se kromě dlužné jistiny ve výši 75 000 Kč domáhala zaplacení kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 10 724,18 Kč, nákladů za upomínání ve výši 1 000 Kč a smluvní pokuty v částce 4 125 Kč. Žalovaný žalobkyni ničeho nezaplatil, přestože mu byla zaslána i předžalobní upomínka.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Jelikož žalobkyně v žalobě uvedla, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a žalovaný se k následné výzvě soudu nijak nevyjádřil, soud postupem podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a § 101 odst. 4 o. s. ř. ústní jednání ve věci nenařídil, neboť má za to, že věc bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů.4. S ohledem na shora uvedené soud rozhodoval pouze na základě předložených listinných důkazů a učinil následující závěr o skutkovém stavu:5. Účastníci uzavřeli dne 19. 6. 2025 smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému prostředky v celkové výši 75 000 Kč, a to bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, , jehož specifikaci žalovaný uvedl ve smlouvě, kdy se žalovaný zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 57,99 % p. a. v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy do 15. dne každého kalendářního měsíce, přičemž výše minimální splátky činila 5 % z čerpané dosud nesplacené jistiny (smlouva o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 6. 2025 včetně příloh, detail bezhotovostních plateb, potvrzení o podpisu smluvní dokumentace, předsmluvní informace, žádost o čerpání tranše revolvingového úvěru). Žalovaný se však ocitl s úhradou splátek v prodlení, když neuhradil splátku splatnou dne 15. 7. 2025, pročež žalobkyně žalovaného opakovaně vyzývala k úhradě této splátky (upomínka č. 1 ze dne 20. 7. 2025, upomínka č. 2 ze dne 5. 8. 2025). Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu také předžalobní upomínkou s tím, aby dlužnou částku uhradil nejpozději do 4. 11. 2025 (předžalobní výzva a zesplatnění úvěru ze dne 21. 10. 2025 včetně podacího lístku).6. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně poskytla žalovanému bezhotovostním převodem částku 75 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit spolu se sjednaným úrokem, což však porušil, když se ocitl v prodlení s placením splátek, pročež žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu, a to nejpozději do 4. 11. 2025.7. Zjištěný skutkový děj soud posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420 a § 1810 a násl. o. z.8. Dle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.9. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.10. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.12. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.15. Z výše provedených listinných důkazů vyplývá, že žalobkyně se žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. o. z. a § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 75 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s ujednaným úrokem. Účastníci si dle čl. 4. 6. úvěrové smlouvy sjednali úrok ve výši 57,99 % ročně s tím, že smluvní strany shodně považují zápůjční úrokovou sazbu za přiměřenou a spotřebitel (žalovaný) bere na vědomí, že dle statistických údajů systému časových řad ARAD zveřejňovaných Českou národní bankou činila nejvyšší průměrná úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami v lednu 2025 sazbu 24,24 % p. a. a průměrná úroková sazba srovnatelného produktu (revolvingového úvěru) činila ve stejném období 14,82 % p. a.16. Výši sjednaného úroku je však nutno posuzovat z hlediska významného pro úsudek o jejím souladu s dobrými mravy, zejména pak i v kontextu zmiňovaného ujednání stran ohledně výše této úrokové sazby. Již ve vztahu k právní úpravě účinné před 1. 1. 2014 vyslovil Nejvyšší soud názor v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle něhož v souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí – bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník – s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny, a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá zhodnotit běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z odůvodnění citovaného rozhodnutí přímo vyplývá, že v projednávané věci soud dospěl k závěru, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků ve výši 60 % ročně podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, učinil Nejvyšší soud závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Ve světle uvedeného rozhodnutí je přitom potřeba zdůraznit, že Nejvyšší soud zcela jednoznačně konstatoval, že nepřípustné je podstatné převýšení obvyklé sazby, přičemž v dané věci vyhodnotil sazbu, která přesahovala takovou obvyklou sazbu téměř čtyřnásobně, jako rozhodně nepřípustnou.17. Co se týče ujednané klauzule v čl. 4. 6. smlouvy, dle které žalovaný bere na vědomí výše úrokových sazeb zveřejňovaných Českou národní bankou, přičemž obě strany považují úrok sjednaný ve smlouvě (57,99 % ročně) za přiměřený, je soud toho názoru, že nelze takovýmto ujednáním přenášet odpovědnost na žalovaného jakožto spotřebitele, kdy se dle názoru soudu jedná pouze o snahu žalobkyně vyhnout se odpovědnosti za zjevně nemravné ujednání týkající se smluvního úroku, přičemž skutečnost, že sjednaná výše úroku je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nemůže být takovýmto způsobem zhojena.18. V daném případě obvyklá výše nejvyššího úroku požadovaného bankami při poskytování spotřebitelských úvěrů domácnostem v červnu 2025, kdy došlo k uzavření úvěrové smlouvy, činila 8,04 % ročně, jak soud zjistil z přehledu úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v tuzemsku uveřejněného Českou národní bankou. Jestliže si žalobkyně a žalovaný ujednali úrok více jak 7x vyšší, než v rozhodné době dosahovala obvyklá výše úroku, je zřejmé, že ujednání o výši úroku bylo v rozporu s dobrými