19 C 206/2021-28 — Obvodní soud pro Prahu 6

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 250 EUR s příslušenstvím. Nárok uplatnila z titulu náhrady škody za zpožděný let č. QS [číslo] z letiště [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] (LGW) na letiště [příjmení] [jméno] [příjmení] [jméno], [obec] (PRG) dne 15.4.2018, jehož se účastnila jako cestující, číslo rezervace [anonymizováno]. Uvedla, že vzhledem ke zpoždění předmětného letu v délce 21:47 hod překročil časový limit mezi plánovaným a skutečným příletem do cílové destinace rozsah 3 hodin. Žalobkyně požadovala finanční kompenzaci za zpoždění letu dle Nařízení č. 261/2004 ve výši 250 EUR. Tvrdila, že nárok cestujícího byl nejprve postoupen na [právnická osoba] [anonymizováno], která jej vůči žalované uplatnila dne 9.10.2018, a to zasláním výzvy k úhradě kompenzace v intencích Nařízení. Jelikož žalovaná na výzvu nijak nereagovala, došlo v návaznosti na aktuální rozhodovací praxi českých soudů, když dle názoru soudu je postoupení pohledávky z cestujícího na [právnická osoba] [anonymizováno] neplatné, z opatrnosti ke zpětnému postoupení nároku na cestujícího. Tato se na žalovanou obrátila prostřednictvím právního zástupce, když dne 7.4.2021 byla odeslána předžalobní výzva. Žalovaná ani poté požadovanou částku žalobkyni neuhradila. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby, nárok žalobkyně neuznala. Uvedla, že byla vyzvána k úhradě kompenzace prostřednictvím [právnická osoba] [anonymizováno] se sídlem [adresa], Hongkong, na kterou žalobci postoupili své pohledávky z titulu údajně zpožděného letu QS [číslo] ze dne 15.4.2018 z [anonymizováno] do [obec]. Poukázala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 28 C 366/2019, které shledalo smlouvu o postoupení pohledávky jako neplatnou. Ke stejnému právnímu názoru došel i odvolací Městský soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 25 Co 221/2020. Výzva k úhradě kompenzace tak byla zaslána subjektem, který nedisponoval aktivní věcnou legitimací. Dle žalované vzhledem k neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávek je nutné dovodit, že veškerá právní jednání konaná na základě smlouvy, jsou neplatná, včetně jednání vedoucí k uplatnění pohledávky u žalované. K uplatnění nároku na kompenzaci tak ze strany žalobců nikdy nedošlo. Na základě výše uvedeného tak žalovaná tvrdila, že ze strany žalobkyně nedošlo ke kontaktování žalované v šestiměsíční promlčecí lhůtě dle § 2553 odst. 3 o. z. Žalobkyni by neměl být nárok přiznán, neboť žalovaná namítá, že právo nebylo uplatněno včas. K nutnosti aplikace tohoto ustanovení poukázala žalovaná na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23.10.2019 č.j. 18Co 265/2019 - 62, které potvrdilo závěry Obvodního soudu pro Prahu 6 v rozhodnutí č. j. 10 C 147/2019-42, totiž že je třeba toto ustanovení aplikovat i na případy náhrady škody dle Nařízení č. 261/2004. V neposlední řadě žalovaná sporovala tvrzení žalobkyně, že předmětný let byl zpožděn v délce překračující tři hodiny uvedla konkrétní časy plánovaného a skutečného příletu vyvracející tvrzení žalobkyně. Žalobkyně ke stanovisku žalované uvedla, že námitka promlčení vznesená až v soudním řízení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť tato byla řádně notifikována o předmětném nároku, avšak byla zcela pasivní; cestující konkludentně zhojili tvrzenou neplatnost smlouvy o postoupení obratem poté, co soudy začaly rozhodovat v tom smyslu, že je postoupení neplatné; žalované plnění bylo tedy řádně a včas notifikováno žalované, která ničeho neuhradila a jednala tak v rozporu s právními předpisy. Soud ve smyslu § 157 odst. 4 o.s.ř. učinil z provedeného dokazování skutkový závěr, že let č. QS [číslo] dne 15.4.2018, jehož se žalobkyně účastnila coby cestující, nebyl zpožděn v délce převyšující 3 hodiny, když let odlétal z Londýna dne 15. 4. 2018 v čase 23:00 UTC a přiletět do [obec] měl následujícího dne po půlnoci, tj. 16. 4. 2018, v čase 00:45 UTC, a ve skutečnosti přiletěl dne 16. 4. v čase 01:50 UTC. Zpoždění letu činilo 1 hodinu a 5 minut, nikoli žalobkyní uváděných 21:47 hodin. Po právní stránce posuzoval soud uplatněný nárok podle Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91. Dle článku 7 odst. 1 písm. a) Nařízení, ve spojení se související judikaturou Soudního dvora EU přísluší cestujícím náhrada škody ve výši 250 EUR v případě letů ve Společenství ne delších než [číslo] kilometrů za předpokladu, že zpoždění letu přesáhne tři hodiny. V daném případě soud dovodil, že zpoždění předmětného letu žalované na příletu, zjištěné porovnáním času plánovaného příletu a času, kdy se po přistání skutečně otevřely první dveře letadla, nepřesáhlo tři hodiny. Žalobkyni proto právo na náhradu ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení nevzniklo. Soud proto žalobní požadavek jako nedůvodný zamítl, aniž by řešil otázku včasného uplatnění u žalované ve smyslu § 2553 odst. 3 o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů učiněných v řízení.